ECLI:CZ:US:2003:3.US.731.02
sp. zn. III. ÚS 731/02
Usnesení
III. ÚS 731/02
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupené JUDr. A.Š., advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2002 č. j. 15 Ca 299/2000-20 o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 26. listopadu 2002 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2002 č. j. 15 Ca 299/2000-20 o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny. Porušení uvedeného základního práva namítá s poukazem na ustanovení §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy zánikem pohledávky zaniká závazek daňového ručitele, a tudíž uhrazení daně z převodu nemovitostí daňovým poplatníkem, takto převodcem nemovitosti, dle §59 odst. 2 uvedeného zákona, ve znění v předmětné době, pak již brání jejímu vymáhání od ručitele (nabyvatele nemovitosti). Předpokladem vzniku ručitelské povinnosti k úhradě daňového nedoplatku je pak dle stěžovatele výzva daňovému dlužníku dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků k úhradě daňového nedoplatku, k čemuž v předmětné věci ze strany správce daně nedošlo.
Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem spis sp. zn. 15 Ca 299/2000, od Finančního ředitelství v Ústí nad Labem spis č. j. 4319/150/00, a dále si od účastníka řízení, jakož i od vedlejšího účastníka dle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření.
Předseda senátu 15 Ca Krajského soudu v Ústí nad Labem ve svém vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. ledna 2003, předně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Nad rámec v něm obsažené argumentace pak uvádí, že i v případě akceptace názoru, že předpokladem pro výzvu ručiteli podle §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je aby předtím daňovému dlužníku doručil správce daně výzvu k zaplacení daňového nedoplatku podle §73 odst. 1 uvedeného zákona, by nedoručení této výzvy neovlivnilo s ohledem na okolnosti případu práva stěžovatelky. Nedoplatku uplatněnému ručením předcházela totiž řada nedoplatků téhož daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí, pročež byl soud veden úvahou, že v daném případě není důvod předpokládat, že předmětná daň bude daňovým dlužníkem po obdržení výzvy uhrazena.
Ředitel Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2003, poukazuje na skutečnost, že v předmětné věci postupoval správce daně dle §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění v předmětné době, dle něhož danou platbu byl povinen použít na úhradu nejstarších nedoplatků na dani, která má přednost před úhradou běžné platby daní, pročež nezanikla daňová pohledávka správce daně za daňovým dlužníkem a nemohla zaniknout ani povinnost ručení za předmětnou daň z převodu nemovitostí. Jakkoli dle vedlejšího účastníka ručitel z titulu svého postavení v daňovém řízení není oprávněn zkoumat, jaké kroky učinil správce daně ve vztahu k daňovému dlužníku a správce daně není oprávněn ani povinen ručiteli tyto skutečnosti sdělovat a prokazovat (§24, §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků), v dané věci s odkazem na správní spis uvádí, že správce daně vyčerpal možnosti vybrání daňového nedoplatku na daňovém dlužníkovi včetně uplatnění výzvy dle §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, č. j. 23498/99/201960/6230 ze dne 14. dubna 1999. Vedlejší účastník vyslovuje závěrem přesvědčení, že postupem daňových orgánů v dané věci nedošlo k porušení jednoduchého práva, nebylo jím založeno tvrzené dotčení v základních právech a svobodách, pročež navrhuje ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrdit.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Krajský soud v Ústí nad Labem při posuzování předmětné věci plně respektoval všechny kautely plynoucí z ustanovení části páté o. s. ř., ve znění v předmětné době, respektoval příslušná procesní ustanovení, ve svém právním názoru k aplikaci označených zákonných ustanovení nevybočil z rámce standardních interpretačních přístupů, a konečně svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud poznamenává, že v předmětné věci postupoval správce daně dle §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění v předmětné době, dle něhož danou platbu byl povinen použít na úhradu nejstarších nedoplatků na dani, která má přednost před úhradou běžné platby daní, pročež nezanikla daňová pohledávka správce daně vůči daňovému dlužníku a nezanikla ani povinnost ručení za předmětnou daň z převodu nemovitostí. K námitce týkající se neuplatnění výzvy daňovému dlužníku dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků odkazuje toliko na vyjádření vedlejšího účastníka. Pro uvedené Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím neporušil ani základní právo na řádný proces dle čl. 36 a násl. Listiny, ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
K tvrzenému zásahu do základního práva plynoucího z čl. 90 Ústavy Ústavní soud toliko poznamenává, že obsahem uvedeného ústavního ustanovení není základní právo, resp. svoboda, nýbrž jde o ústavní normu kompetenční, vymezující postavení soudů v ústavním systému České republiky.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2003