ECLI:CZ:US:2003:3.US.736.2000
sp. zn. III. ÚS 736/2000
Usnesení
III. ÚS 736/2000
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. & Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2000 č. j. 5 Cmo 567/2000-27 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. května 2000 č. j. 47 Cm 200/99-19, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Těmto vytkl, že při rozhodování o jeho návrhu na nařízení předběžného opatření nepostupovaly ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když údajně vyslovily rovněž nepřípustně závěry s dopadem ve věci samé. Kromě blíže rozvedených meritorních výhrad upínajících se k vlastnímu žalobnímu návrhu na zahájení řízení, stěžovatel ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdil, že rozhodovací důvody obecných soudů jsou nesprávné, a proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 200/99, ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplynulo, že usnesením ze dne 26. května 2000 č. j. 47 Cm 200/99-19 (tehdejší) Krajský obchodní soud v Praze zamítl ve věci o zrušení smíru a nařízení předběžného opatření návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo 2) žalovanému F. E. L. zakázáno nakládat s 251 497 ks akcií společnosti K. a. s., I. CZ 0009048955, zejména je zcizit či zatížit, a Středisku cenných papírů zakázáno převést či zatížit uvedený počet akcií, které jsou evidovány v majetku žalovaného. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí stalo se tak z toho důvodu, že stěžovatel coby akcionář žalovaného 1) Investičního fondu M. a. s., pokud se domáhal zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. září 1998 č. j. 46 Cm 260/97-114, jímž byl schválen smír mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) ve sporu o vydání ve výroku označených akcií, nebyl účastníkem uvedeného právního úkonu a neosvědčil existenci naléhavého právního zájmu na určení jeho neplatnosti. Krajský soud poukázal v této souvislosti na to, že směšuje své postavení akcionáře s akciovou společností a zrušení předmětného soudního smíru se domáhá, neboť se jím cítí být jako akcionář v konečném důsledku poškozen. V dané věci tedy nedošlo dle názoru soudu k naplnění podmínek ve smyslu §102 odst. 1 o. s. ř., a proto byl návrh stěžovatele zamítnut.
Shodným, tj. zamítavým výrokem následně rozhodl k podanému odvolání stěžovatele i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2000 č. j. 5 Cmo 567/2000-27, když zdůraznil, že nařídit předběžné opatření, a tak mimořádně zasáhnout do práv a povinností účastníků řízení, lze jen tehdy, jsou-li jeho nezbytné předpoklady tím, kdo o jeho nařízení žádá, spolehlivě osvědčeny. Musí být rovněž osvědčeno, že tento účastník může být s rozumnou pravděpodobností v budoucím nebo již běžícím řízení úspěšný. Jestliže stěžovatel učinil dle §99 odst. 3 o. s. ř. návrh na zrušení schváleného soudního smíru, jsou k podání návrhu legitimováni toliko účastníci smírčí dohody. Jiné osoby, byť by i na vydání takového rozhodnutí měly zájem, k podání tohoto návrhu legitimovány nejsou. Splnění uvedené podmínky, že lze rozumně očekávat rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, odvolací soud neshledal.
Na těchto důvodech svého usnesení setrval Vrchní soud v Praze i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když na okraj věci rovněž podotkl, že ratio účastenství ve sporu vyvolaném na základě §99 odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že pokud by mohlo být zrušeno usnesení o schválení smíru z podnětu třetí osoby, popírala by se zásada, že účastníci jsou pány sporu, protože bez jakékoliv jejich ingerence by se věc vrátila do stádia, kdy v jejich věci nebylo pravomocně meritorně rozhodnuto. Tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele vrchní soud odmítl.
Uvedené rozhodnutí účastníka řízení napadl stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovoláním. Ústavní soud, vědom si pořadu práva a respektujíce zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ten usnesením ze dne 16. dubna 2003 č. j. 29 Odo 155/2003-113 dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Poté Ústavní soud přezkoumal předmětnou věc z pohledu ústavně zaručených kautel (čl. 83 Ústavy ČR) a dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti napadenému usnesení zjevně neopodstatněně.
Nejprve předesílá, že v případě rozhodnutí o předběžném opatření, kdy se jedná toliko o hodnocení osvědčení existence podmínek zatímní úpravy poměrů účastníků, jímž nikterak není prejudikován výsledek řízení ve věci samé, není namístě ze strany Ústavního soudu jakékoliv posuzování námitek stěžovatele upínajících se k samotnému meritornímu hmotněprávnímu základu předmětného sporu, ve kterém především je dán prostor k jejich uplatnění.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o nařízení předběžného opatření z pohledu ústavního rámce kladeny, zformuloval Ústavní soud ve své judikatuře do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), být vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný pod č. 158 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 171 a násl.). Ústavní stížností napadená usnesení z pohledu těchto postulátů obstojí. Na jejich ústavně souladná odůvodnění potom lze, zejména ohledně shora popsaných momentů ve vztahu k vymezení účastníků řízení dle §99 odst. 3 o. s. ř. a závěrů z této úvahy plynoucích, co do náležitých rozhodovacích důvodů, odkázat.
Porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003