ECLI:CZ:US:2003:3.US.773.02
sp. zn. III. ÚS 773/02
Usnesení
III. ÚS 773/02
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatelky I. J., zastoupené JUDr. Ing. P. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2002 sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2000 sp. zn. 54 Co 729/99 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. srpna 1999 sp. zn. 8 C 185/94, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčena v právech, zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázala na chování žalovaných spoluvlastnic nemovitosti, jež neumožnilo pronájem nebytových prostor a jí, jako spoluvlastnici, pak způsobilo škodu ve výši ušlého zisku z pronájmu, který mohl být jinak uskutečněn. Vyslovila přesvědčení, že právní názor soudů, týkající se postavení a oprávnění většinových spoluvlastnic, nepovažuje za správný, když by jim umožňoval jednání, kterým by nebyla šetřena práva spoluvlastníka menšinového.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, jímž bylo rozhodnuto dne 19. září 2002 o dovolání, jako posledním procesním prostředku zákonem k ochraně tvrzeného práva stěžovatelce poskytnutém, zásah do práv, kterých se tato v ústavní
stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal s námitkami uplatněnými v dovolání a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč shledal rozsudek odvolacího soudu správným - jeho aplikaci ustanovení §139 odst. 2, odst. 3, a §420 odst. 1, odst. 3 obč. zák. při hodnocení práv spoluvlastníků a případných předpokladů pro jejich odpovědnost za škodu. Na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003