ECLI:CZ:US:2003:3.US.780.02
sp. zn. III. ÚS 780/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů J. P., J. K., a A. L., zastoupených JUDr. J. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 196/2002-194 ze dne 30. 9. 2002 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 19 C 22/2000-160 ze dne 1. 11. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 20 12. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížností (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 196/2002-194 ze dne 30. 9. 2002, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě č.j. 19 C 22/2000-160 ze dne 1. 11. 2001. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a zejména pak čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelé podali v souladu s poučením odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností též dovolání směřující proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným přezkoumáváním ústavní stížností napadnutých rozhodnutí obecných soudů, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Stěžovatelé podali dovolání. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci tedy je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, která však rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vzhledem k podanému dovolání v dané věci nejsou. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
O dovolání dosud nebylo rozhodnuto a stěžovatelé budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. O jejich dovolání, jak vyplývá ze sdělení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 19 C 22/2000 ze dne 28. 5. 2003, dosud nebylo rozhodnuto, a stěžovatelé budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2003