ECLI:CZ:US:2003:3.US.84.03
sp. zn. III. ÚS 84/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení navrhovatelky D. D., zastoupené JUDr. D. U., advokátem, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře ze dne 17. 4. 2002, čj. V 16-418/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2003 domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře ze dne 17. 4. 2002, čj. V 16-418/2002. Tvrdila, že jím byla porušena její základní práva, daná čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K zásahu do zmíněných základních práv mělo podle navrhovatelky dojít tím, že Katastrální úřad v Táboře rozhodnutím ze dne 17. 4. 2002, čj. V 16-418/2002, zamítl návrh navrhovatelky na její vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 13 C 17/94, který nabyl právní moci dne 15. 7. 1994, bylo rozvedeno manželství navrhovatelky s O. S. Bývalí manželé uzavřeli dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového vlastnictví manželů (dnes společné jmění manželů), která se týkala i pozemku p.č. 1346/15 v kat. území B. Tuto dohodu však v zákonné lhůtě tří let od zániku bezpodílového jmění manželů nepředložili Katastrálnímu úřadu s návrhem na povolení vkladu. Z tohoto důvodu proto nastalo vypořádání podle ust. §150 odst. 4 občanského zákoníku, pozemek je proto ze zákona v podílovém spoluvlastnictví a podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Tím byly splněny podmínky stanovené §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, pro zamítnutí návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že je pravdou, že ani ona ani O. S. nepodali proti napadenému rozhodnutí opravný prostředek a tím nevyčerpali všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podle navrhovatelky by bylo podání opravného prostředku neúčelné a neefektivní, neboť soudy i správní orgány aplikují ust. §150 odst. 4 obč. zák. shodně a zastávají stejný právní názor, který je podle navrhovatelky v rozporu s ústavním pořádkem. Stížnost pak podle stěžovatelky podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť katastrální úřady a obecné soudy se snaží výkladem účastníky dohod o vypořádání společného jmění manželů přimět k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, aniž by to zákon výslovně stanovil a orgány státní moci k takovému postupu opravňoval.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu ust. §75 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Z přípisu Katastrálního úřadu v Táboře ze dne 27. 3. 2003 Ústavní soud zjistil, že uvedené rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře ze dne 17. 4. 2002, čj. V 16-418/2002, nenapadla navrhovatelka správní žalobou podle §5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že navrhovatelka se prostřednictvím svého právního zástupce obrátila na Český úřad zeměměřičský a katastrální s podnětem k přezkoumání předmětného rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře. Ten však neshledal podnět důvodným, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy.
Je tedy zřejmé, že navrhovatelka nepodala proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře ze dne 17. 4. 2002, čj. V 16-418/2002, opravný prostředek, jak to vyžaduje ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, podaný Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, za takový opravný prostředek považovat nelze.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Pokud jde o tvrzení navrhovatelky, že návrh podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, Ústavní soud jej neshledal opodstatněným. Navrhovatelka ve svém podání ostatně ani neuvedla v čem by měl návrh podstatně přesahovat její zájmy a v daných souvislostech se uvedená argumentace jeví jako snaha nahradit v tomto směru její dlouhodobou nečinnost. Tvrzení navrhovatelky, že interpretace §150 odst. 4 obč. zák., jak ji provádějí obecné soudy je ústavně nekonformní a že soudy a správní orgány svým postupem nutí účastníky k podání návrhu na provedení vkladu, aniž by k tomu byla opora v zákoně, je v daných souvislostech bez dalšího bezvýznamná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 22. dubna 2003