ECLI:CZ:US:2003:3.US.96.03
sp. zn. III. ÚS 96/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným I. T., zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 1086/2002 ze dne 20. 12. 2002 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Bruntále sp. zn. Nt 165/2002 ze dne 27. 11. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 21. 2. 2003 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení obecných soudů označených v záhlaví tohoto rozhodnutí. To s tím, že jejich vydáním i postupem, který tomu předcházel, byla zasažena jeho základní ústavně garantovaná práva a svobody obsažená v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), případně v čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen Pakt).
Z usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Nt 165/2002, plyne, že navrhovatel (stejně jako spoluobviněný S. P.) byl dle §68 trestního řádu (dále jen tr. ř.) vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř. s tím, že podle
§73 odst. 1 písm. b) tr. ř. soud nepřijal navrhovatelem nabídnutý písemný slib ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Podkladem rozhodnutí bylo obvinění navrhovatele pro spolupachatelství ke dvěma trestným činům loupeže dle §9 odst. 2 a §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterých se měli dopustit dne 24. 11. 2002 krátce po sobě fyzickým napadením přesně označených osob, s přesným označením druhu a výše způsobené škody. V důvodech svého rozhodnutí soud I. stupně především poukázal na to, že z dosavadního průběhu přípravného řízení a dokazování v něm vedeného je trestní stíhání navrhovatele důvodné. Poukázal i na to, že navrhovatel je (stejně jako spoluobviněný) cizinec, který opustil své přechodné bydliště (v Azylovém domě v Havířově), je bez zaměstnání a prostředky k obživě si chtěl opatřit závažnou trestnou činností. Vyjádřil, že za dané situace je důvodnou obava, že se bude skrývat, případně se pokusí opustit území České republiky ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání či důraznému trestu, který mu reálně hrozí, stejně jako obavu, že by mohl v takovém jednání pokračovat ve snaze obdobně získat další prostředky. Současně poukázal i na aktuální rozpory ve výpovědi obou obviněných a skutečnost, že dosud nebyli slyšeni důležití svědči (poškození), kdy soud vyjádřil obavu, že za daného stavu hrozí možnost, že by je navrhovatel při pobytu na svobodě ovlivňoval a mařil tak objasňování skutečností závazných pro trestní stíhání. Shledal takto důvody vazby útěkové, předstižné i koluzní z pohledu ust. §67 písm. a), b), c) tr. ř. Námitkami navrhovatele, které uplatnil ve své stížnosti proti uvedenému usnesení, se zabýval Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 1 To 1086/2002, stížnost navrhovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí popsal časový průběh omezení osobní svobody navrhovatele v souvislosti s jeho předvedením a následným zadržením. K důvodům vazby shledaných soudem I. stupně zdůraznil, že v dané věci je navrhovatel trestně stíhán pro dva závažné trestné činy (loupež dle §234 odst. 1 tr. zák.), kdy mu reálně hrozí vysoký trest odnětí svobody v rámci příslušné trestní sazby. Poukázal i na to, že navrhovatel je cizím státním příslušníkem s trvalým bydlištěm v cizině a není k České republice blíže vázán osobními vztahy ani prací, je bez legálních zdrojů k obživě, v Azylovém domě v Domašově nad Bystřicí se v poslední době nezdržuje, trestné činnosti se měl dopustit na jiném místě. Trestní stíhání navrhovatele je v začátcích, nebyli dosud vyslechnuti přesně označení svědči (poškození). S ohledem na výpověď spoluobviněného je na místě předpokládat konfrontaci, a to nejen mezi oběma obviněnými, ale i s označenými svědky. S ohledem na uvedené tak i odvolací soud dospěl k závěru, že je dána důvodná obava, že navrhovatel bude jednat způsobem uvedeným v §67 písm. a), b), c) tr. ř. s tím, že s ohledem na dané důvody vazby koluzní nelze akceptovat písemný slib učiněný navrhovatelem z pohledu ust. §73 odst. 1 písm. b) tr. ř.
V podaném návrhu (ústavní stížnosti) brojí navrhovatel především proti existenci obecnými soudy shledaných vazebních důvodů tak, jak je vyjádřily v důvodech označených rozhodnutí. Namítá, že skutečnost, že je cizím státním příslušníkem, nemůže sama o sobě (bez dalšího) dovodit důvod tzv. útěkové vazby, tvrdí také, že se zdržuje v konkrétním azylovém domě, kdy podle režimu, který je v něm zaveden, se může vzdálit až na dobu 3 dnů, přičemž místo uvažované trestné činnosti je vzdáleno asi 20 km. Poukázal i na svůj osobní vztah k ženě (která je českou občankou) i k jejím dětem s tím, že tento trvá od roku 2001 a v podstatě s ní sdílel společnou domácnost. Poukázal i na to, že samotná hrozba vysokého trestu bez dalších skutečností nemůže založit důvod vazby, jak tomu je v jeho věci. K důvodům vazby koluzní uvedl, že podle jeho přesvědčení nejsou dány její důvody, když nebyla shledána existence konkrétního jednání navrhovatele či jiných konkrétních skutečností, které by mohly vyvolat obavu z koluzního jednání. Za hypotetický pokládá i závěr o vazbě předstižné, když prostředky k obživě získával v důsledku vyplácení pravidelných měsíčních částek v rámci svého pobytu v azylovém domě. Konečně má za to, že mu rozhodnutím soudu I. stupně byl nesprávně stanoven počátek vazby a poukázal i na to, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno až po pěti týdnech od jeho vydání. Uzavřel, že postupem obecných soudů, jakož i rozhodnutími z něho vzešlých, byla porušena jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody obsažená v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy, případně v čl. 9 odst. 1 Paktu, a proto označená rozhodnutí navrhl zrušit.
Na vyžádání se k věci vyjádřil přípisem ze dne 5. 5. 2003 Krajský soud v Ostravě, který konstatoval, že o vazbě navrhovatele bylo jednáno znovu, kdy k jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu Okresní soud v Bruntále svým usnesením ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 3 T 23/2003, žádost zamítl. Podanou stížnost navrhovatele do tohoto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě dne 24. 4. 2003 pod sp. zn. 1 To 338/2003 zamítl. Navrhovatel byl uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2003, čj. 3 T 23/2003-220, s tím, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. K neexistenci stanovených vazebních důvodů uvedl, že v době rozhodování o vzetí navrhovatele do vazby byl jím samotným označen vztah k jiné ženě s tím, že jde o přítelkyni, ona sama potom vzájemný vztah kvalifikovala jako blízký. Krajský soud Ostrava se zabýval i namítaným nesprávným zápočtem vazby a delší dobou písemného vyhotovení předmětného rozhodnutí (pracovní neschopnost a s tím související prodloužení lhůty pro písemné vyhotovení usnesení). K samotným důvodům vazby se dále nevyjádřil a zmínil pouze nesprávnou citaci příslušného zákona v usnesení o vzetí navrhovatele do vazby, které nebylo zhojeno opravným usnesením. K podanému vyjádření pak připojil uvedený rozsudek Okresního soudu v Bruntále (čj. 3 T 23/2003-220).
Ústavní soud po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené navrhovatelem i obsahem vyjádření Krajského soudu Ostrava, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Nezbývá na tomto místě připomenout, že je to pouze a výlučně hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, když Ústavní soud není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To samozřejmě potud, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou, Listinou či mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Takový nesoulad však v předmětné věci nezjistil. Rozhodování
o vazbě bývá začasté rozhodováním složitým, kde mnohdy nelze s nezvratnou jistotou vyjádřit, jak osoba, o jejíž vazbě je rozhodováno, se zachová v případě, kdy bude ponechána na svobodě. Přesto však soud při uvalení vazby musí dostatečně vyjádřit existenci oné důvodné obavy z následků předpokládaných v ust. §67 tr. ř., opíraje se přitom o skutečnosti v tomto směru nepochybně zjištěné. Právě výklad znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je věcí především obecných soudů, které při znalosti skutkových okolností a důkazní situaci té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli soudním řízení), zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu při veškeré snaze ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku či jeho aplikaci přitom nejsou a ani nemohou být dána objektivní kritéria. Ta je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí z nich odvozených), plynoucích ze skutkového zjištění v době rozhodování obecných soudů, Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 18/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. 88, Praha 1997) se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu republiky, příp. s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. V předmětné věci se o takový případ nejedná. Jistěže neobstojí pouhé tvrzení, že jde o cizince, stejně jako o prostou úvahu, že hrozí obviněnému vysoký trest, jak uvádí navrhovatel. V dané věci totiž je nepochybně dáno důvodné podezření ze závažné (a opakované) trestné činnosti, hrozba onoho trestu se jeví jako reálná v souvislosti s pohybem navrhovatele mimo nejbližší okruh jeho pobytu v azylovém domě se zjevným záměrem finančně si přilepšit právě trestnou činností. Nelze přehlédnout i součinnost se spoluobviněným motivovanou stejným záměrem. V době rozhodování nelze mít ani za prokázané pevné vazby navrhovatele na jinou osobu či zaměstnání. Kombinace těchto konkrétních skutečností oprávněně vedla obecné soudy k důvodné obavě z případných následků vyjádřených v ust. §67 písm. a), c) tr. ř. Nelze takto odmítnout ani závěry
o existenci koluzního důvodu vazby pro nepochybné rozpory mezi výpověďmi obou obviněných a reálné nebezpečí působení navrhovatele na svědky (poškozené) ve snaze vytvořit o svém jednání v kritické době příznivější obraz a takto mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Jinak řečeno, ze zjištěných skutečností, zakládajících existenci vazebních důvodů, nelze takto dovodit jejich extrémní rozpor právě s kautelami plynoucími z ústavního řádu republiky či s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Stran trvání vazby (jejího započtení) nelze mít postup orgánů činných v dané věci za nezákonný, když v tomto směru ani navrhovatel nijak blíže neargumentoval. Ohledně nepřesné citace příslušných zákonných ustanovení v rozhodnutí soudu prvého stupně je na místě takové pochybení vytknout (stejně i soudu odvolacímu, který je nenapravil), je však zřejmé, že se jedná o pochybení formálního charakteru bez toho, že by samo o sobě mohlo přivodit nezákonnost či protiústavnost napadených rozhodnutí, když odvolací soud ve svém rozhodnutí již příslušná ustanovení správně podřadil odpovídajícímu zákonu. Vyhotovení písemného rozhodnutí odvolacího soudu po delší době je odpovídajícím způsobem vysvětleno ve vyjádření Krajského soudu Ostrava. Napadenými rozhodnutími tak nebyla zasažena ústavně garantovaná lidská práva a základní svobody navrhovatele, a to ani v ustanoveních jím označených.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu