ECLI:CZ:US:2003:4.US.1.03
sp. zn. IV. ÚS 1/03
Usnesení
IV. ÚS 1/03
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. K., domáhajícího se "vydání pokynu o provedení kontroly", ve věci nepřiznání odškodnění za nucenou práci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že mu nebylo přiznáno příslušné odškodnění, neboť jak vyplynulo z přiloženého rozhodnutí Kanceláře pro oběti nacismu Česko - německého fondu budoucnosti ze dne 15. května 2002, tato posoudila žádost stěžovatele o jeho vyplacení jako negativní, a to s odůvodněním, že jeho nucené nasazení lze v podstatě podřadit pod nucené nasazení v blízkosti bydliště nebo za jiných podmínek, než uvádí zákon o zřízení nadace (tj. německý zákon o zřízení nadace "Připomínka, odpovědnost a budoucnost"), resp. že stěžovatel nespadá do rámce kategorie osob, jímž je možno platbu za příslušnou nucenou práci přiznat. Posléze podané odvolání stěžovatele odvolací komise jmenovaného fondu rozhodnutím ze dne 24. 10. 2002 zamítla, když shledala soulad napadeného rozhodnutí s předmětným zákonem. Současně konstatovala, že platba z prostředků německé nadace "Připomínka, odpovědnost a budoucnost" je dobrovolným humanitárním gestem a není na ni právní nárok.
Stěžovatel, který s tímto vyřízením jeho žádosti nesouhlasí, se svým podáním domáhá, aby Ústavní soud "vydal pokyn příslušným orgánům o provedení kontroly a vyplácení peněz z ČNFB, a to osobám totálně nasazeným podle vládního nařízení ze 4. 5. 1942 č. 154/1942 Sb., mezi něž patří i ČNFB poškozený navrhovatel". V této souvislosti taktéž vyslovuje pochybnosti o spravedlivém rozhodování označeného fondu.
Ústavní soud ve vztahu k podání stěžovatele připomíná, že než přistoupí k meritornímu posouzení návrhu, je povinen přezkoumat, zda tento co do svého vlastního obsahu a náležitostí splňuje formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující jeho věcné projednání, tj. mimo jiné jednak zda to, čeho se stěžovatel dožaduje, je Ústavní soud výrokem svého rozhodnutí oprávněn vyřknout, a dále, zda se stran námitek stěžovatele jedná o případný zásah orgánu veřejné moci do jeho základních práv nebo svobod.
Ústavní soud je totiž jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávanou věc.
Ve vztahu k ní, s ohledem na návrhové žádání stěžovatele, je z hlediska kompetenčního určující ust. §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Domáhá-li se tedy stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud uložil povinnost směřující k plnění, tj. "vydání pokynu o provedení kontroly ...", je nutno konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, tj. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není oprávněn (Ústavní soud může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu v pokračování porušování práva a svobody, toliko již zmíněnou povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, pokud k němu došlo).
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jak je zřejmé z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh (připojených rozhodnutí), v daném případě, na který poukazuje stěžovatel, se o zásah orgánu veřejné moci do jeho základních práv nebo svobod, jenž by byl Ústavní soud oprávněn posuzovat, v uvedeném smyslu nejedná, když jde o rozhodnutí Kanceláře pro oběti nacismu Česko - německého fondu budoucnosti, vydané v zásadě na základě německého zákona a příslušné smlouvy [Gesetz zur Errichtung einer Stiftung "Erinnerung, Verantwortung und Zukunft z 2. srpna 2000 (BGBl. 2000 l, 1236) a Smlouvy mezi Česko-německým fondem budoucnosti a Nadací "Připomínka, odpovědnost a budoucnost" z 25. ledna 2001].
K nesouhlasné polemice stěžovatele, který se vzhledem k faktickým podmínkám svého nuceného nasazení může cítit negativním rozhodnutím o jeho žádosti dotčen, nezbývá než dodat, že jakékoliv vymezení obecných kritérií, jež jsou pro přiznání toho kterého odškodnění nezbytná, je přirozeně spjato i s tím, že pod ně nelze vždy podřadit všechny případy, které by, byť by se to i mohlo z lidského hlediska jevit jako navýsost spravedlivé, podobného odškodnění mnohdy zasluhovaly.
S ohledem na řečené soudci zpravodaji nezbylo, aniž by dále stěžovatele vyzýval k odstranění formální vady v podobě absence povinného právního zastoupení (jež by bylo spjato s jeho dalšími finančními náklady), než ústavní stížnost usnesením odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, resp. jenž je podán někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. d), c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj