ECLI:CZ:US:2003:4.US.100.03
sp. zn. IV. ÚS 100/03
Usnesení
IV. ÚS 100/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti S. K., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. června 2003, čj. 22 Cdo 1193/2003-385, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, čj. 21 Co 196/2002-360, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 100/03 a sp. zn. IV. ÚS 390/03 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 100/03.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností ze dne 12. února 2003, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve svém obsáhlém podání stěžovatel zrekapituloval pro oporu jeho námitek rozhodné procesní momenty týkající se vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mezi jím a vedlejší účastnicí, takto žalovaným a žalobkyní v řízení před obecnými soudy. V předmětném řízení bylo vydáno Okresním soudem v Nymburce dne 28. března 2002, pod čj. 7 C 416/95-338, usnesení, jímž bylo podání (žaloba) vedlejší účastnice odmítnuto a dále rozhodnuto o nákladech řízení. K tomuto procesnímu kroku ze strany soudu prvého stupně došlo poté, co usnesením ze dne 29. prosince 2001, čj. 7 C 416/95-176, vedlejší účastnici řádně poučil, že její návrh neobsahuje úplný, určitý a srozumitelný petit, jakož i označení věcí, které mají být vypořádány včetně uvedení dalších náležitostí jich se týkajících a blíže v odůvodnění usnesení rozvedených. K doplnění podání tamní soud určil lhůtu a připojil rovněž poučení, že je odmítne, nebudou-li takto označené vady žaloby odstraněny. I po následném doplnění zůstal ovšem žalobní petit neurčitý a nesrozumitelný, a proto byla žaloba vedlejší účastnice podle §43 odst. 2 o.s.ř. (již shora citovaným usnesením) odmítnuta. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastnice návrh tak, jak jí bylo uloženo, neupřesnila, neboť v žalobním petitu pouze uvedla, aby do jejího výlučného vlastnictví byly přikázány všechny věci obsažené ve znaleckém posudku Ing. T. K. a žalovaný, že je povinen na vyrovnání podílu zaplatit 470.666,50 Kč.
K jejímu odvolání rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením, v jehož odůvodnění konstatoval, že ve svém opravném prostředku vedlejší účastnice vady žaloby odstranila. Vyjádřeno poněkud jinak, dle stěžovatele připustil, že vytýkané vady žaloby je možno odstranit až v odvolání do usnesení o jejím odmítnutí, a to bez ohledu na soudem stanovenou lhůtu k odstranění vad žaloby a "věcnou správnost" prvostupňového rozhodnutí.
S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a podrobně rozvádí svůj náhled na důsledky vyplývající ze změny ust. §43 odst. 2 o.s.ř., k níž došlo v souvislosti s novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Na rozdíl od doby předchozí, v případě, kdy nedošlo na výzvu předsedy senátu k odstranění vad žaloby, soud řízení nezastavuje, nýbrž usnesením žalobu odmítá. Pokud tedy nyní dochází k odmítnutí, jedná se dle názoru stěžovatele o změnu, která zásadním způsobem ve všech důsledcích jak věcně, tak i procesně, změnila charakter těchto zákonných institutů, kdy se v podstatě svou povahou, jak dále uvádí, jedná o rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v daném případě nelze příslušné rozhodnutí kvalifikovat jako rozhodnutí procesní povahy, a tudíž nemělo být se zřetelem k §205a o.s.ř. ke skutečnostem uvedeným v odvolání přihlédnuto. Z odůvodnění Krajského soudu v Praze je patrno, že tuto změnu v mezích stěžovatelem předestřeného výkladu nerespektoval, čímž měl porušit jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Z těchto v ústavní stížnosti podrobněji rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal Krajský soud v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém v plném rozsahu odkázal na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí.
II.
Stěžovatel souběžně spolu s ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. června 2003, čj. 22 Cdo 1193/2003-385, pro nepřípustnost odmítnuto, a to poukazem na to, že se nejedná o usnesení, jímž by bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], ani o jiné v ust. §237 a násl. o.s.ř. předvídané rozhodnutí.
Dne 21. července 2003 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatele, jíž tento napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR spolu s jeho vydání předcházejícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, čj. 21 Co 196/2002-360. Tato ústavní stížnost byla dle nápadu a rozvrhu práce přidělena příslušnému soudci zpravodaji a vedena pod sp. zn. IV. ÚS 390/03. Své stížnostní body tohoto návrhu stěžovatel založil na shodných výhradách, jak již byly výše stručně vyloženy a dále namítal nezohlednění jeho výtek ve vztahu k usnesení krajského soudu, když toto je dle jeho názoru svou povahou rozhodnutím ve věci samé, kterémuž názoru Nejvyšší soud ČR nepřisvědčil. Dovolací soud tak údajně porušil ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a tím rovněž v konečném důsledku zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obě výše označené věci se týkají téhož stěžovatele a skutkově spolu souvisí, bylo rozhodnuto, za použití §63 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §112 odst. 1 o.s.ř., z důvodu hospodárnosti o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že jsou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 100/03.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Rozhodovací důvody uvedené v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze jsou založeny na tom, že vedlejší účastnice odstranila vady žaloby v podaném odvolání tím, když v rámci řízení odvolacího naprosto konkrétně označila movité věci, a to přesně a jednoznačně, v návaznosti na její podání, jímž původně doplňovala žalobu na výzvu soudu. Odvolací soud konstatoval, že pokud v tehdejším podání uváděla, že se jedná o movité věci obsažené v posudku Ing. T. K., z obsahu spisu na č.l. 143 -147, kde jsou přesně a srozumitelně popsány, se podává jejich totožnost s věcmi, které následně vedlejší účastnice řádně označila po vydání usnesení o odmítnutí žaloby v podaném odvolání.
Ve světle těchto zjištění soudu, jím posléze na tomto základě vyvozených závěrů a po posouzení stěžovatelem předložených tvrzení Ústavní soud konstatuje, že i na danou procesní situaci, jež vyústila ve vydání nemeritorního rozhodnutí (tj. rozhodnutí procesní povahy), dle jeho přesvědčení dopadá princip jednotnosti řízení. Přehlížet také v dané věci nelze fakt, že lhůta, kterou určuje soud ve výzvě k odstranění vad podání podle §43 odst. 1 o.s.ř., není lhůtou zákonnou, nýbrž soudcovskou. Z uvedeného, jakož i z Ústavním soudem opakovaně odmítané akceptace přepjatého formalismu a naopak zdůrazňované aplikace práva, s přihlédnutím k jeho smyslu a účelu plyne, že vedlejší účastnicí za daných konkrétních okolností provedené odstranění vad žaloby v rámci podaného odvolání má svou procesní relevanci, svědčící v její prospěch. Toto Krajský soud v Praze vzal v úvahu, pročež jeho postup nelze podřadit - jak se domnívá stěžovatel - pod pochybení, v němž by bylo možno spatřovat dotčení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu.
Pokud potom Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 12. června 2003, čj. 22 Cdo 1193/2003-385, shledal, že dovolání stěžovatele není ve smyslu §237 a násl. o.s.ř. přípustné, postupoval ve shodě se zákonem. Správně dovodil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002, čj. 21 Co 196/2002-360, nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Zastává-li stěžovatel ve vztahu k aplikaci §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. názor opačný, je třeba na podporu odmítnutí jeho výkladu připomenout rovněž i to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jenž je způsobilý ve výjimečných případech být průlomem právní moci rozhodnutí zasahujícím v zákonem předvídaných případech do právní jistoty. Ustanovení zakládající přípustnost dovolání tudíž není možno podle názoru Ústavního soudu interpretovat, v souladu s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky, natolik extenzivním způsobem, který v odůvodnění ústavní stížnosti vyložil stěžovatel.
S ohledem na tyto závěry Ústavní soud ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu