ECLI:CZ:US:2003:4.US.112.02
sp. zn. IV. ÚS 112/02
Usnesení
IV. ÚS 112/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Státního statku S., s.p. zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 6 Cmo 259/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a práva vlastnického, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 43 Cm 92/96, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 3 067 377,60 Kč s přísl. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal dovolání, jehož přípustnost je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a je splněna i podmínka důvodnosti dovolání dle §241a odst.2 písm. b) o.s.ř. Ústavní stížnost podává z opatrnosti a navrhuje řízení o ní přerušit do doby rozhodnutí o dovolání. Tato skutečnost byla potvrzena i přípisem Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 7. 6. 2003, dle kterého byl Ústavním soudem požadovaný spis tohoto soudu, sp. zn. 43 Cm 92/96, dne 12. 2. 2002 předložen Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání. (Jak Ústavní soud ověřil, o dovolání dosud nebylo rozhodnuto).
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Uvedené závěry Ústavního soudu byly (§2 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv) publikovány ve formě sdělení pod č. 32/ 2003 Sb.
Vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem, Ústavní soud musel v daném případě posoudit použitelnost svého sdělení s ohledem na princip předvídatelnosti, neboť stěžovatel, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podal v dobré víře současně s ústavní stížností i dovolání, a nemohl následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatele nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jeho dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatel proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání, je tedy třeba uvedený závěr aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto byla dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj