ECLI:CZ:US:2003:4.US.117.03
sp. zn. IV. ÚS 117/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Restaurace s. p. v likvidaci, zastoupeného Mgr. Z. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Břeclav ze dne 14. 8. 2002, čj. D 298/2002-30 a ze dne 20. 1. 2002, čj. D 298/2002, Nd 82/2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2002 se Restaurace s. p. - v likvidaci (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Okresního soudu Břeclav ze dne 14. 8. 2002, čj. D 298/2002-30 a ze dne 20. 1. 2002, čj. D 298/2002, Nd 82/2002. Prvně jmenovaným usnesením ve věci dědictví po J. R. bylo rozhodnuto, že jmenovaný byl ke dni 23. 7. 1988 vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. a obci Břeclav, neboť kupní smlouvu ze dne 24. 10. 1985 uzavřel s čs. státem - Restaurace v duševní poruše. Posledně jmenovaným usnesením bylo vydáno konečné rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a uvedl důvody svého tvrzení. Vyjádřil názor, že vyčerpal veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a že se nemůže domáhat ochrany svých práv ani vlastnickou žalobou.
Okresní soud v Břeclavi (soudce JUDr. Jiří K.), jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém mezitímním rozhodnutí ze dne 14. 8. 2002 pouze vyjádřil skutečnost, že zemřelý byl ke dni smrti vlastníkem nemovitostí. Tato skutečnost byla určující pro dědické řízení a nikoli pro fyzické nebo právnické osoby mimo dědické řízení. Soudu v řízení o dědictví není předepsáno, kterou věc (movitou či nemovitou) má zařadit do dědictví a jakým způsobem zjistí její vlastnictví. Ze shromážděných podkladů zjistil, že zemřelý byl vlastníkem nemovitostí až do uzavření kupní smlouvy. Tato byla napadena žalobou u Okresního soudu v Břeclavi a bylo o ní rozhodováno ve věci sp. zn. 6 C 1336/92 tohoto soudu. Soud nepravomocně rozhodl, že smlouva není platná. Odvolací soud ve věci 14 Co 2/99 uvedl, že účastníci nemají právní zájem se neplatnosti smlouvy dovolat a důkazy soudu I. stupě se nezabýval. V dědickém řízení posoudil důkazy provedené ve věci sp. zn. 6 C 1336/92 a vydal napadené usnesení o základu věci. V dědickém řízení se v mnoha případech vychází pouze z tvrzení dědiců. Na dědicích pak zůstává, aby vlastnické právo přiznané dědickým usnesením uplatnili žalobou. Dědické řízení má pouze deklaratorní a nikoliv konstitutivní účinky, které by byly platné pro jiné fyzické nebo právnické osoby a zavazuje pouze dědice. Dědickým usnesením nezpochybňuje soud vlastnictví této věci již existujícího vlastníka. Jde přesně o opačný postup, než tvrdí stěžovatel. Soud umožnil dědicům uplatnit jejich právní zájem, který jim Krajský soud v Brně svým rozsudkem ve věci sp. zn. 14 Co 2/99 odepřel. Věc již byla řešena v soudní judikatuře a publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 14/92.
Okresní soud v Břeclavi (Věra B., vyšší soudní úřednice), jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dále uvedl, že ve svém konečném usnesení ze dne 20. 1. 2003 rozhodl na základě shodných tvrzení účastníků dědického řízení, na základě skutečností zjištěných v průběhu řízení, a s ohledem na právní názor Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ve věci sp. zn. 14 Co 2/99. Vycházel rovněž z toho, že zařazení určité věci do aktiv dědictví nemusí vždy nutně znamenat, že vlastnické právo na dědice skutečně přešlo. Schválení dohody o vypořádání dědictví řeší pouze vztahy mezi účastníky řízení o dědictví, ale jeho účinky nemusí být závazné vůči třetím osobám. Nebrání tedy pravomocné usnesení ze dne 20. 1. 2003 "duplicitním" vlastníkům domáhat se svého práva v občanském soudním řízení, případně vypořádat své vlastnické vztahy dohodou.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s argumentací stěžovatele, že vyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a že se nemůže domáhat ochrany svých práv ani vlastnickou žalobou. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR, uveřejněného pod č. 14 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek 1992, na který též poukázal okresní soud, i když rozhodnutí soudu v řízení o dědictví je zpravidla považováno za listinu osvědčující vlastnictví, samotné zařazení určité věci do aktiv dědictví nemusí vždy ještě znamenat, že tato věc do dědictví patří a že vlastnické právo k ní skutečně přešlo na dědice. Dohoda o vypořádání dědictví proto řeší vztahy pouze mezi účastníky řízení o dědictví navzájem, nemusí však mít závazné účinky vůči třetím osobám; na takový případ pamatuje nyní ustanovení §175y odst. 2 o.s.ř., podle něhož rozhodnutí soudu nebrání tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, aby se svého práva domáhal v občanském soudním řízení. Stěžovateli tedy nic nebrání v podání vlastnické žaloby na ochranu svého vlastnického práva. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci se v případě stěžovatele nejedná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj