ECLI:CZ:US:2003:4.US.118.03
sp. zn. IV. ÚS 118/03
Usnesení
IV. ÚS 118/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 33 T 8/2002, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 10 To 15/03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označenými usneseními obecných soudů bylo rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. P. P. není podle §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatelky a dalších obžalovaných, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 8/2002.
Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S poukazem na bližší ústavněprávní argumentaci zrekapitulovala pro věc relevantní dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, obsáhlou argumentací vznesla výhrady proti závěrům v napadených rozhodnutích učiněným a domáhala se, aby Ústavní soud tato rozhodnutí pro namítaná protiústavní pochybení nálezem zrušil.
Po přezkoumání, zda podaný návrh splňuje formální (procesní) podmínky stanovené zákonem, které jsou nezbytným předpokladem jeho věcného projednání, je nucen Ústavní soud připomenout, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v citovaných ustanoveních, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). V tomto směru je třeba odkázat rovněž na závěry deklarované v nálezu Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.), jež v obecné rovině dopadají i na nyní posuzovanou ústavní stížnost. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Pokud je tedy možná náprava namítaných pochybení před obecnými soudy, a to na základě opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřísluší Ústavnímu soudu, tento pořad práva obcházet, neboť stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Ochrana ústavně zaručených základních práv je v prvé řadě v jejich autonomní jurisdikci (čl. 4 Ústavy ČR), neboť jsou ex constitutione povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Teprve poté, kdy dojde k řádnému vyčerpání všech opravných prostředků k ochraně práva před obecnými soudy (tedy v daném případě i dovolání), nastupuje jako krajní prostředek (ultima ratio) ke sjednání nápravy z pohledu tvrzeného porušení základního práva nebo svobody možnost podat ústavní stížnost, která za těchto podmínek a po splnění ostatních formálních předpokladů předvídaných zákonem může být posléze způsobilá k věcnému projednání.
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy doposud meritorní řízení v její trestní věci před obecnými soudy není pravomocně skončeno, a tudíž je v její dispozici bránit se proti tvrzenému zásahu do jejích práv v rámci soustavy těchto orgánů veřejné moci procesními (opravnými) prostředky procesním předpisem (tr. řádem) aprobovanými. Byť by mohla stěžovatelka považovat vlastní ústavní stížností napadená rozhodnutí za nezvratná, její argumenty se tak pro uvedené jeví prozatím co do jejich uplatnění v řízení před Ústavním soudem jako předčasné, neboť řízení ve věci teprve probíhá. K tomu je zapotřebí v této souvislosti dodat, že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) je jedním z komponentů širšího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny), jehož realizace zpravidla teprve svým završením, tj. konečným výsledkem v podobě rozhodnutí v meritu věci, zakládá přezkumnou pravomoc Ústavního soudu co do tvrzených zásahů z hlediska porušení podmínek ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a se zřetelem k respektování jejich jurisdikční nezávislosti za tohoto procesního stavu dosud nepřísluší Ústavnímu soudu se ústavní stížností, resp. námitkami v ní předestřenými, věcně zabývat, nýbrž mu nezbývá než konstatovat, že podaný návrh nesplňuje nezbytnou formální náležitost, jíž je naplnění požadavku vyjádřeného v ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnut, jak z jeho výroku je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj