ECLI:CZ:US:2003:4.US.125.02
sp. zn. IV. ÚS 125/02
Usnesení
IV. ÚS 125/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, II. oddělení SKP Blansko, ze dne 20. 9. 2001 čj. ORBK-137/2KP-TČ-2001 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 28. 12. 2001 čj. Zt 938/2001 - 10 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadeným usnesením Policie České republiky mu byla uložena pořádková pokuta 20.000,- Kč z důvodu, že se dne 20. 9. 2001 nevyjádřil k výzvě k vydání věci dle ustanovení §78 trestního řádu. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Blansku zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dle stěžovatelova názoru mu byla pořádková pokuta dle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu uložena neoprávněně, neboť k provádění úkonu dle ustanovení §78 trestního řádu nebyly splněny podmínky ustanovení §160 odst. 3, 4 trestního řádu. Stěžovatel neměl být k vydání věci vůbec vyzván, neboť ještě neprobíhalo přípravné řízení.
Dále stěžovatel tvrdí, že ze znění ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že před výzvou k vydání věci musí mít orgán činný v trestním řízení prokázáno, že věc existuje a že osoba, která má být vyzvána, ji má u sebe. Ve stěžovatelově případě však není prokázáno, že smlouvy označené v protokolu o vydání věci vůbec existují, zda jsou v ústní či písemné formě a zda je stěžovatel měl u sebe.
Stěžovatel se domnívá, že výzva k vydání věci a následná pokuta měly sloužit k tomu, aby stěžovatel do protokolu o vydání věci, popř. do odůvodnění stížnosti, uvedl skutečnosti, ohledně kterých dne 20. 9. 2001 využil svého práva odepřít vysvětlení.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Policie České republiky, Okresní ředitelství, Blansko ČTS: ORBK-39/OHK-2002 Ústavní soud zjistil, že dne 20. 9. 2001 byl stěžovatel dle ustanovení §78 trestního řádu vyzván, aby pro účely trestního řízení vydal smlouvu o dílo - těžbu dříví na parcele 935 v k.ú. L. a kupní smlouvu na vytěžené dříví mezi Reality M. a P.H. Do protokolu o vydání věci stěžovatel uvedl, že se k výzvě o vydání věci nebude vyjadřovat a odmítl předmětné smlouvy vydat. Ústavní stížností napadeným usnesením mu byla téhož dne udělena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která však byla dne 28. 12. 2001 usnesením Okresního státního zastupitelství v Blansku čj. Zt 938/2001 - 10 zamítnuta.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele se v podstatě shoduje s odůvodněním jeho stížnosti proti rozhodnutí Policie České republiky ze dne 20. 9. 2001 čj. ORBK-137/2KP-TČ-2001. Jak vyplývá z jeho dlouhodobé a ustálené judikatury, Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není jeho úkolem nahrazovat další instanční stupeň v hierarchii této soustavy. Proto také není oprávněn zasahovat do činnosti těchto orgánů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze v případě, když by postup těchto orgánů znamenal významný protiprávní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy např. v případě, když by se výrazným způsobem odchýlily od postupu předepsaného zákonem. O takový případ zde však evidentně nejde, neboť orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že v době udělení pořádkové pokuty nebylo prokázáno, že předmětné smlouvy existují nebo že je má stěžovatel k dispozici. Stěžovatel totiž dne 10. 9. 2001 potvrdil, že smlouvy existují a že jsou uloženy u jeho právního zástupce, přičemž přislíbil, že se s uvedenými smlouvami dostaví dne 20. 9. 2001 v 8:00 hodin na II. oddělení SKP OŘ PČR Blansko (č.l. 30).
Ohledně stěžovatelovy námitky, že neměl být k vydání věci vůbec vyzván, neboť ještě neprobíhalo přípravné řízení, Ústavní soud shledává zcela dostatečným odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku. Výzva k vydání předmětných smluv splňovala podmínky ustanovení §160 odst. 3, 4, trestního řádu, neboť dle názoru orgánů činných v trestním řízení existovalo nebezpečí ztráty či zničení uvedených dokladů, a bylo tedy možno tento úkon provést jako úkon neodkladný dle citovaných ustanovení trestního řádu. Jak plyne již z výše uvedeného, Ústavní soud v tomto případě není oprávněn přezkoumávat, zda skutečně existovalo nebezpečí ztráty či zničení uvedených dokladů, či nikoli.
Tvrdí-li stěžovatel, že výzva k vydání věci a následná pokuta měly sloužit k tomu, aby uvedl skutečnosti, ohledně kterých dne 20. 9. 2001 využil svého práva odepřít vysvětlení, jde s ohledem na uvedené skutečnosti pouze o ničím nepodloženou spekulaci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu