ECLI:CZ:US:2003:4.US.127.03
sp. zn. IV. ÚS 127/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2003 sp. zn. IV. ÚS 127/03 ve věci návrhu 51 nemocnic, 1 sdružení zdravotnických zařízení a 1 nemocniční akciové společnosti na zrušení "úvodního ustanovení, §1 úvodního ustanovení, §2 odst. 1 písm. c), §2 odst. 2, §2 odst. 3, §2 odst. 4, §2 odst. 7 písm. c), e), g), h), i), k), l), m), n), p), r), s), t), u), v), §3 odst. písm. b), §3 odst. 2, §3 odst. 3, §3 odst. 4, §3 odst. 5, §4 odst. 2, §4 odst. 3, §4 odst. 4, §4 odst. 5, §5 odst. 2, §5 odst. 3, §5 odst. 4, §5 odst. 5, §6 odst. 2, §7 odst. 2, §8 odst. 3, §8 odst. 5, Přílohy č. 1 A) bod 6.6, Přílohy č. 1 A) bod 6.7, Přílohy č. 1 B) bod 1., Přílohy č. 1 B) bod 2., Přílohy č. 2 A) bod 1.6, Přílohy č. 2 A) bod 1.7, Přílohy č. 2 B) bod 1.6, Přílohy č. 2 B) bod 1.7, Přílohy č. 3, Přílohy č. 5, Přílohy č. 7, Přílohy č. 8, Přílohy č. 10, Přílohy č. 12, Přílohy č. 13, Přílohy č. 14, Přílohy č. 16, Přílohy č. 17, Přílohy č. 19, Přílohy č. 20 bod 1. b), Přílohy č. 20 bod 2. b), Přílohy č. 20 bod 3. b), Přílohy č. 21: definice UZZ01, Přílohy č. 21: podmínky č. 3 výpočtu úhrady" vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003.
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáními, předanými k poštovní přepravě dne 28. 2. 2003 a doručenými Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2003, tj. návrhem označeným jako ústavní stížnost a rovněž návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení jiného právního předpisu, než je zákon [§64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")], stěžovatelé z titulu subjektů nacházejících se v postavení zdravotnických zařízení poskytujících zdravotní péči brojí proti v záhlaví vyjmenovaným ustanovením vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, neboť jsou přesvědčeni o tom, že uvedená ustanovení jsou v rozporu s čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 79 odst. 1 a 3 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož rovněž i s §17 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 7 a 12 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále s §2 odst. 2 a §3 odst. 1 občanského zákoníku a §41 obchodního zákoníku.
Ve vydání předmětné vyhlášky, vzhledem k jejímu napadenému obsahu, spatřují dotčení ve svých shora uvedených ústavně zaručených základních právech, a to v daném případě - jak uvádějí - takto vykonaným jiným zásahem orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. S poukazem na blíže rozvedené meritorní výhrady ve vztahu k namítané protiústavnosti, jakož i na formální vady uvedené vyhlášky a porušení označených ústavních kautel a s odkazem na oprávnění plynoucí z §74 zákona č. 182/1993 Sb. se posléze domáhají, aby Ústavní soud napadená ustanovení citované vyhlášky nálezem zrušil.
Ústavní soud poté, co posoudil návrh z pohledu formálních předpokladů nezbytných pro věcné projednání ústavní stížnosti, je nucen připomenout, že ústavní stížnost je ex lege oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Z takto konstruované hypotézy právní normy zakládající statut aktivně legitimovaných osob oprávněných k podání ústavní stížnosti vyplývá, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo (svoboda), nelze považovat legislativní činnost spočívající ve vydání obecně závazného právního předpisu ústředního orgánu státní správy, a to ani v těch případech, kdy - jak tvrdí navrhovatelé - jeho ustanovení porušují základní práva a svobody (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 92/94, uveřejněné pod č. 15 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995, str. 233 a násl.). V předmětné věci se přitom stran tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci jedná o právní předpis, jejž Ministerstvo zdravotnictví vydalo na základě své pravomoci vyvěrající z čl. 79 odst. 3 Ústavy. Přitom vydání právního předpisu nelze považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť takový zásah musí mít nepochybně charakter individuálního aktu aplikace práva nebo jiného individuálního zásahu do základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 246/96, uveřejněné pod č. 25 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 583 a násl.).
Okruh aktivně legitimovaných subjektů pro podání návrhu na zrušení zákonů, jiných právních předpisů, nebo jejich jednotlivých ustanovení, vymezuje §64 zákona č. 182/1993 Sb. Navrhovatelé podmínky aktivní legitimace podle tohoto ustanovení zákona nesplňují, a to včetně podmínek podle §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o něž svůj návrh v jeho naraci rovněž výslovně opírají, neboť nutným, byť nikoliv dostatečným, předpokladem pro její založení je přijetí vlastní ústavní stížnosti. Jimi pojímané dvojjediné postavení citované vyhlášky co do její kvalifikace jako právního předpisu a současně ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jako zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] nemůže z tohoto pohledu obstát, neboť by se tak aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení jiného právního předpisu než je zákon v rozporu se shora citovanými ustanoveními přenášela na subjekty, jimž toto oprávnění v zásadě nepřísluší, a v podstatě by tak docházelo k jejich obcházení. Opodstatněnosti tohoto závěru svědčí (mutatis mutandis) i rozhodovací důvody uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 407/99 (uveřejněném pod č. 165 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 20, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2001, str. 171 a násl.), na něž lze ve vztahu k nyní posuzované věci přiměřeně odkázat, stejně tak jako na důvody usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 547/2000 ze dne 8. 11. 2000 (nepublikováno).
Vyjádřeno jinými slovy, stěžovatelé by v souladu s uvedenými tezemi byli oprávněni napadat předmětnou vyhlášku v jimi označených ustanoveních toliko tehdy, pokud by jejich konkrétní aplikací, tj. jejich uplatněním nastala skutečnost předvídaná ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., mající tak způsobilost být předmětem ústavní stížnosti, přičemž by současně takový návrh na zrušení právního předpisu bylo nutno podat spolu s ní (§74 zákona č. 182/1993 Sb.). Aktivní legitimace stěžovatelů k podání akcesorického návrhu na kontrolu norem tak může být založena (za splnění dalších podmínek) pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci (týkající se individuálně určeného subjektu) před orgánem veřejné moci, eventuálně v souvislosti s jiným individuálním zásahem tohoto orgánu do jejich ústavně zaručených základních práv.
Jelikož Ústavní soud jako orgán veřejné moci vychází při výkonu své jurisdikce důsledně z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (čl. 2 odst. 3 Ústavy), což je v právním státě condicio sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů, nemohl se ani IV. senát za tohoto stavu věci meritorními argumenty stěžovatelů, byť by i případně měly svou ústavněprávní relevanci, zabývat. Návrh stěžovatelů, který podle svého obsahu, ale i petitu (který neodpovídá §82 zákona č. 182/1993 Sb. a který by tedy Ústavní soud měl vydat v řízení o ústavní stížnosti) nelze považovat za ústavní stížnost, nýbrž "pouze" za návrh na zrušení jiného právního předpisu, a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Z těchto důvodů potom již také nevyzýval stěžovatele Okresní nemocnici T. k odstranění formální vady návrhu spočívající v nedoložení plné moci k právnímu zastupování v řízení před Ústavním soudem (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).