ECLI:CZ:US:2003:4.US.135.03
sp. zn. IV. ÚS 135/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti rozhodnutí ministra obrany ČR ze dne 18. 11. 2002, čj. 41/2002 a rozhodnutí Ministerstva obrany ČR - Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 28. 6. 2002, čj. 404383, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí ministra obrany ČR ze dne 18. 11. 2002, čj. 41/2002 a rozhodnutí Ministerstva obrany ČR - Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 28. 6. 2002, čj. 404383, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové finanční náhrady podle ust. §1 nař.vl.č. 102/2002 Sb.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je především podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). V daném případě bylo napadené rozhodnutí ministra obrany ČR ze dne 18. 11. 2002, čj. 41/2002 stěžovateli doručeno 3. 12. 2002, jak vyplývá ze sdělení Ministerstva obrany ČR ze dne 9. 4. 2003. Tímto dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula dne 31. 1. 2003. Stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 6. 3. 2003, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, resp. poskytoval, a tudíž ústavní stížnost je též návrhem nepřípustným ve smyslu 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"),ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími orgánů veřejné správy, která ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny podléhala soudnímu přezkumu, a to do 31. 12. 2002 podle části páté hlavy druhé o.s.ř., od 1. 1. 2003 pak podle hlavy druhé, dílu prvního zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Pokud tedy stěžovatel cit. rozhodnutí ministra obrany nenapadl správní žalobou, nevyčerpal tím veškeré dostupné procesní prostředky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nepožadoval odstranění nedostatku ústavní stížnosti, který spatřuje v tom, že ústavní stížnost evidentně nebyla koncipována a podepsána advokátem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj