ECLI:CZ:US:2003:4.US.152.03
sp. zn. IV. ÚS 152/03
Usnesení
IV. ÚS 152/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 7. 2001, čj. 5 C 148/2000-45, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2001, čj. 15 Co 557/2001-73, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, čj. 30 Cdo 900/2002-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud jde o posléze uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, stěžovatel napadá zejména jeho závěry o neprokázání toho, že na žalovaném určení práva nebo právního vztahu má stěžovatel naléhavý právní zájem a že ve věci samé má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 5 C 148/2000 Okresního soudu v Rokycanech Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro jeho nepřípustnost podle ustanovení §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c o. s. ř. s odůvodněním, že předmětná problematika je řešena celou řadou judikátů Nejvyššího soudu ČR a že je evidentní, že v daném případě nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Závěry obsažené v tomto rozhodnutí mají skutečně podklad v již ustálené judikatuře, takže stěžovatelovy argumenty evidentně postrádají oprávněnost. Ústavní soud proto z tohoto důvodu ústavní stížnost směřující proti konstatovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Z obdobných důvodů je zjevně neopodstatněná i ústavní stížnost směřující proti citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Rokycanech a Krajského soudu v Plzni. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel neuplatnil, a ani tedy neprokázal, svůj naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, totiž neprokázal skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, zda a jakým způsobem určující výrok rozsudku by ovlivnil právní postavení stěžovatele. Krajský soud konstatoval, a to nad rámec úvah soudu prvého stupně, že stěžovatel jako vlastník pozemku, nemůže být ovlivněn ve svém právním postavení tím, kdo bude vlastníkem pozemku sousedního a nemůže to mít vliv ani na jeho majetková práva. Stěžovatel proto není osobou, která by mohla mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy nebo určení vlastnictví sousedního pozemku. K uvedenému Ústavní soud dodává, že stěžovatel si zřejmě neuvědomuje, že ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Žádné pochybení ze strany obecných soudů postupujících zcela v souladu s konstantní soudní judikaturou v projednávané věci nedošlo, a proto nemohlo dojít ani k porušení žádného z ústavně zaručených stěžovatelových práv.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů odmítl i ústavní stížnost proti citovaným rozsudkům Okresního soudu v Rokycanech a Krajského soudu v Plzni podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu