ECLI:CZ:US:2003:4.US.159.03
sp. zn. IV. ÚS 159/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. R., , zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 14 To 16/2003, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. prosince 2002, sp. zn. Nt 137/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. března 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, resp. stížnost proti rozhodnutí o této žádosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že stížnostní soud se nezabýval konkrétními skutečnostmi proč je ve vazbě a pouze konstatoval, že soud prvého stupně nepochybil. Nevypořádal se tak s konkrétními skutečnostmi, proč bylo rozhodnuto o trvání vazby a na základě jakých důvodů. Tímto svým postupem soud porušil ustanovení §68 odst. 1 věta druhá trestního řádu, a tím zasáhl do stěžovatelova základního práva zaručeného v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že pochybil rovněž soud prvého stupně, když bez konkrétního vysvětlení konstatoval, že v řízení nebyl vyslechnut spoluobviněný stěžovatele.
Dále stěžovatel namítal, že dle ustanovení §67 lit. b) a §71 odst. 2 trestního řádu, může vazba trvat pouze tři měsíce, neboť v jeho věci nebylo zjištěno, že by dále působil na svědky. Vazba tak měla být ukončena ke dni 22. ledna 2003. Jelikož tak stížnostní soud nerozhodl a neodůvodnil v konkrétních jednotlivostech v čem spatřuje důvod trvání vazby, zasáhl do jeho práv zaručených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil účastník - Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 14 To. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. Nt 137/2002. Společně s tímto spisem byly Ústavnímu soudu doručeny i další spisy týkající se stěžovatele, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. Nt 133/2002; sp. zn. Nt 662/2002; sp. zn. Nt 124/2003 a sp. zn. Nt 304/2002. Tento spisový materiál byl Ústavnímu soudu doručen i s ohledem na další ústavní stížnosti, které stěžovatel podal. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel několikrát odkázal i na usnesení Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 15. ledna 2003, č.j. Zt 463/2002-84 a č.j. Zt 463/2002-85. Tato rozhodnutí byla napadena v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 175/03 (sp. zn. Nt 134/03 Okresního soudu v Kolíně). Dále byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 331/03 (sp. zn. Nt 304/03 Okresního soudu v Kolíně). V obou uvedených případech se jednalo o stížnosti stěžovatele do prodloužení vazby.
Na základě okolností případu a s přihlédnutím ke své ustálené judikatuře (viz např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 7, usnesení č. 9), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou, není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu, jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost, jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Jen na obviněném tedy závisí, zda a kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Za porušení základních práv stěžovatele není možno považovat pouze skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele.
V českém právním řádu je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze vzít podle §68 trestního řádu pouze osobu, které bylo podle ustanovení §160 trestního řádu sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením §67 trestního řádu se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví hranice pro vzetí do vazby.
Ústavní soud neshledal, že by napadený postup obecných soudů byl vykonáván mimo zákonný rámec, a tímto postupem bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele zaručených v citovaných ustanoveních Listiny. Neshledal ani, že by trestní stíhání či vzetí stěžovatele do vazby bylo v rozporu se zákonným zmocněním.
Při posuzování věci pak Ústavní soud přihlédl i k té okolnosti, že v dalších dvou řízeních, vedených u Ústavního soudu, byly stížnosti proti rozhodnutím o následném pokračování vazby stěžovatele odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu