ECLI:CZ:US:2003:4.US.173.02
sp. zn. IV. ÚS 173/02
Usnesení
IV. ÚS 173/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Kláštera K. zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 13 Co 300/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2002 se Klášter K. dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 13 Co 300/99, kterým byl potvrzen Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 1999, čj. 17 C 109/94-89. Posledně uvedeným rozsudkem byl mj. zamítnut návrh stěžovatele na určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. Karviná - Město. Krajský soud současně nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že se jedná o právní otázky, které již byly vyřešeny konstantní judikaturou, resp. že se nejedná o právní otázku, která by sama o sobě měla pro řešení věci význam. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 30. 1. 2002, čj. 20 Cdo 910/2000-189, s odůvodněním, že napadený rozsudek není rozsudkem po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud poukázal na řadu svých rozhodnutí, v nichž vyslovil názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který byl sice odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Dle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR jeho názor odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, na kterou poukázal (např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněné jako usn.č. 33, str. 607 a násl., svazek 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zopakoval průběh a výsledky dosavadního řízení. Zejména zdůraznil, že dle jeho přesvědčení předmětné pozemky byly v roce 1961 darovány čsl. státu Náboženskou maticí v Praze, která ovšem nebyla jejich vlastníkem. Z toho důvodu je dle jeho názoru tato darovací smlouva neplatná, v důsledku čehož vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo. Stěžovatel tvrdí, že postupem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Je toho názoru, že se jako kongregace může domáhat určení svého vlastnického práva k věcem, které mu byly dříve odňaty, i když takový majetek není uveden v přílohách k zák.č. 298/1990 Sb., neboť opačný závěr nelze dovodit ze žádného účinného zákona. Z tohoto pohledu obecné soudy postupovaly nesprávně, když zamítly jeho žalobu na určení vlastnictví, protože dle jejich názoru nelze podle obecných předpisů o neplatnosti úkonů postupovat tam, kde je vydán restituční zákon, v daném případě zák.č. 298/1990 Sb., ve znění zák.č. 338/1991 Sb. Stěžovatel má za to, že mu přísluší právo domáhat se žalobou u soudu určení vlastnického práva k nemovitostem, které v minulosti tvořily součást majetku řeholního řádu či kongregace a po roce byly 1948 odňaty v rozporu s tehdy platnými zákony, i když tyto nemovitosti nejsou uvedeny v přílohách k zákonu č. 298/1990 Sb., ve znění zák.č. 338/1991 Sb. Citovaný zákon není dle názoru stěžovatele svojí povahou restitučním zákonem. Výklad, že řeholní řády se již nemohou domáhat ochrany svých ostatních v minulosti dotčených majetkových práv, mimo taxativní výčet, považuje za protiústavní. Pokud jde o argumentaci k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, stěžovatel uvedl, že rozhodnutími obecných soudů o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek, protože rozhodnutí soudů se opírá o nesprávné právní posouzení a nesprávnou aplikaci zákonných předpisů, resp. se opírá o podzákonné předpisy (statut Náboženské Matice), které nikdy nemohly vyvolat účinky spojené s převodem vlastnického práva na stát. Je přesvědčen, že je stále vlastníkem předmětných nemovitostí. Je mu známa judikatura Ústavního soudu, jak je obsažena např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 115/94, I. ÚS 107/96, I. ÚS 280/96, na jeho věc však dle jeho názoru tuto judikaturu nelze aplikovat, neboť jeho vlastnické právo bylo konstituováno již na základě kupní smlouvy z roku 1932. Pokud by Listina chránila toliko vlastnické právo skutečné, již existující a nikoliv takové, jehož povaha je sporná, vyvstala by otázka, které vlastnické právo je skutečné a již existující a které je sporné. V takovém případě by Ústavní soud zúžil interpretaci čl. 11 Listiny, přičemž taková interpretace by byla v rozporu s čl. 1 Listiny. Dle přesvědčení stěžovatele napadenými rozsudky byl porušen i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že je mu upíráno právo pokojně užívat svůj majetek, když bylo popřeno napadenými rozhodnutími obecných soudů. Stejně tak byl porušen princip, že nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vyslovil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k žádnému zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Vedlejší účastník Obchodní dům T., a.s., se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Zásilka mu adresovaná byla vrácena Ústavnímu soudu s uvedením, že společnost byla zrušena.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 109/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o to, zda právní názor obecných soudů, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, tedy že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který byl sice odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není, představuje namítané porušení ústavních práv stěžovatelky.
Ústavní soud je přesvědčen, že tomu tak není. Částečnou nápravu křivd způsobených protiprávním komunistickým režimem upravují speciální restituční zákony, a pokud žádný z těchto restitučních zákonů na věc stěžovatele nedopadá, je Ústavní soud toho názoru, že absenci politické vůle Parlamentu ČR řešit speciálními zákony nápravu majetkových křivd způsobených subjektům, jako je stěžovatel, nemůže nahrazovat jakýmsi přezkumem "ústavnosti" právních či faktických aktů orgánů veřejné moci (v daném případě darovací smlouvy z roku 1961), k nimž došlo v rozhodném období. Pokud jde o námitku, že napadeným rozsudky byla porušena ústavně zaručená vlastnická práva stěžovatele, Ústavní soud, v souladu se svojí dosavadní judikaturou, jíž nemá důvod měnit, uvádí, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. V tomto směru se judikatura Ústavního soudu neodchyluje od judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která též ustáleně za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě považuje buď "majetek existující" (existing possessions), nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" (legitimate expectations) vykonávat vlastnické právo. Naproti tomu za "majetek" ve smyslu čl, 1 Protokolu č. 1 nelze považovat naději, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které již dávno zaniklo (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, uveřejněný v Soudní judikatuře - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2003).
Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není.
Z tohoto pohledu neobstojí ani námitka porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, upravujícího předpoklady a podmínky vyvlastnění, ani námitka porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovateli nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V samotné skutečnosti, že stěžovatel ve sporu o určení vlastnictví neuspěl, pak nelze spatřovat porušení citovaného článku Listiny.
Pokud stěžovatel namítl porušení čl. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že základní práva a svobody zakotvené v citovaném článku jsou součástí hlavy první Listiny, tj. obecných ustanovení, a představují základní východiska ústavní úpravy základních práv a svobod. Jako taková jsou zpravidla konkretizována dalšími základními právy nebo svobodami. I když bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto, rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje jasný, podrobný a odůvodněný právní názor, a právě tomuto soudu ve smyslu ust. §21 zák.č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje rozhodováním o dovoláních. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu ČR, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu