ECLI:CZ:US:2003:4.US.187.02
sp. zn. IV. ÚS 187/02
Usnesení
IV. ÚS 187/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. J.H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2002, čj. 22 Ca 254/2001-31, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a zevrubně odůvodněnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na informace zakotveného v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dotčení na označeném základním právu je dle jeho přesvědčení důsledkem nesprávného výkladu ust. §2 odst. 1, 2 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zák. č. 101/2000 Sb., 159/2000 Sb. a 39/2001 Sb. (dále jen "zák. č. 106/1999 Sb.") ze strany Krajského soudu v Ostravě. K samotnému skutkovému základu jeho případu uvedl, že ke dni 1. 4. 2001 je datována žádost o poskytnutí informace, kterou adresoval S. Střednímu odbornému učilišti L., a jíž se domáhal ve smyslu citovaných ustanovení zák. č. 106/1999 Sb. zodpovězení dvou otázek, a to (1.) "jakým způsobem byla ze strany S. SOU, zast. jeho ředitelkou, vyřešena škoda zaviněná bývalým ředitelem Mgr. Č. v záležitosti s protiprávním propuštěním pana A. V. z učiliště v závěru roku 1998", a dále pak otázky (2.) "jakou finanční částku vynaložilo S. SOU L. na právní pomoc ve výše uvedené soudní při a v uzavřené soudní při s panem Ing. P. N. ve věci údajné škody v r. 1999 a 2000". Uvedený subjekt dne 19. 4. 2001 "rozhodnutím" (zn. Ly/910) poskytnutí požadovaných informací odmítl s poukazem na citovaná zákonná ustanovení. Proto stěžovatel podal odvolání ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje, odboru školství, mládeže a tělovýchovy (§16 zák. č. 106/1999 Sb.), jež bylo rozhodnutím zn. OŠMT/01/710 ze dne 24. 5. 2001 zamítnuto (rozhodnutím téhož orgánu ze dne 6. 6. 2001, zn. OŠMT/01/830, byla následně opravena chyba v psaní v něm učiněná).
Jak vyplynulo posléze i z vyžádaného spisu sp. zn. 22 Ca 254/2001 vedeného u Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel se v reakci na uvedené žalobou adresovanou tomuto soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem (Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru školství, mládeže a tělovýchovy; rozhodnutí ze dne 24. 5. 2001, zn. OŠMT/01/710).
Krajský soud po provedeném řízení žalobu stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (§250j odst. 1 o.s.ř., v tehdy platném znění), neboť na rozdíl od stěžovatele a jím předestřených argumentů dospěl k závěru, že výše jmenované střední odborné učiliště nelze podřadit mezi subjekty uvedené v ust. §2 odst. 1, jakož ani §2 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb.
V případě odstavce 1 z toho důvodu, že jej nelze považovat za "veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky", když na základě absence definování tohoto pojmu jak v soudní judikatuře, tak i v oblasti doktrinární, provedl vymezení definičních znaků tímto pojmem označeného povinného subjektu jako "právnické osoby, která má právní subjektivitu, je na státu nezávislá, vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se, hospodaří s vlastním majetkem, její finanční zdroje tvoří příjem z vlastní podnikatelské činnosti a poplatky vybírané podle zvláštního předpisu a poskytuje služby veřejnosti". Při zvažování vymezení těchto definičních znaků přihlédl k tomu, že takto (obecně) určený povinný subjekt byl do zák. č. 106/1999 Sb. včleněn zák. č. 39/2001 Sb., kterým se měnil zák. č. 483/1991 Sb. o České televizi a některé další zákony. Proto také přihlédl k důvodové zprávě k zák. č. 39/2001 Sb., která mj. definovala pojem veřejné služby v oblasti televizního a rozhlasového vysílání. Své vývody poté uzavřel konstatováním, že střední odborné učiliště, jakož i další obdobná školská zařízení, nejsou subjekty takto vymezené veřejné služby v oblasti školství. Jejich postavení vůči státu má odlišný charakter a dále mají částečně, popř. zcela, vazbu na státní rozpočet, tudíž nemohou být považovány za veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky ve smyslu ust. §2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb.
Podle přesvědčení soudu nelze nikterak dovodit, že by novelizací citovaného zákona provedenou zák. č. 39/2001 Sb. zákonodárce měl v úmyslu měnit právní postavení státních středních a základních škol, pokud jde o poskytování informací, když tyto jsou nesporně povinnými subjekty podle §2 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb., tj. pouze v rozsahu svěřené pravomoci rozhodovat o právních poměrech soukromých osob. Povinným subjektem ve smyslu tohoto ustanovení nicméně žalovaného taktéž neshledal, neboť stěžovatelem požadované informace, jak uvedl, do rámce §2 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. s poukazem na ust. §3 odst. 2 zák. č. 564/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nespadají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ve shodě se svou argumentací předestřenou již v řízení před obecným soudem uvádí, že okruh požadovaných informací se dotýká agendy využívání finančních prostředků svěřených S. SOU, když se jedná nepochybně o střední školu nikoliv soukromého, ale jako příspěvkové organizace veřejného charakteru a jde tedy jednoznačně o veřejnou instituci. Pokud se totiž jedná o prostředky přidělené škole z veřejných rozpočtů, nelze než konstatovat, že jejich užití musí být předmětem kontroly ze strany veřejnosti. Nadto požadované informace nelze podřadit z hlediska jejich obsahu pod žádný ze zákonem stanovených důvodů omezení jejich poskytnutí, neboť se nejedná ani o utajované skutečnosti či obchodní tajemství, důvěrné informace o majetkových poměrech a ani o žádný z případů definovaných v ust. §11 zák. č. 106/1999 Sb.
Stěžovatel je toho názoru, že (údajný) kazuistický závěr soudu, dle něhož zák. č. 39/2001 Sb. doplnil ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona formou rozšíření okruhu povinných subjektů pouze s úmyslem pod tento okruh zařadit Českou televizi a Český rozhlas, nemůže obstát. V takovém případě by zákonodárce zajisté doplnil formou novelizace dotčené ustanovení tak, aby z definice vyplynulo jasně, určitě a srozumitelně, že okruh povinných subjektů se rozšířil právě jen o tyto dva konkrétní subjekty. Brojí tak rovněž proti závěru soudu o tom, že veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky je právnická osoba, která je na státu nezávislá. Stejně tak za věcně nesprávný považuje definiční znak, dle něhož "její finanční zdroje tvoří příjem z vlastní podnikatelské činnosti a poplatky vybírané podle zvláštního předpisu". Domnívá se, že tyto zdroje vytvářejí příjmovou stránku rozpočtu dané veřejné instituce, netvoří však její jediný a výlučný příjem. S ohledem na tato konstatování nesouhlasí s názorem soudu, že střední odborné učiliště nemůže být považováno za veřejnou instituci z toho důvodu, že má částečně, popř. zcela vazbu na státní rozpočet. Pokud by tomu tak bylo, ztratila by definice veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jakýkoliv právně logický smysl, protože by se pod tento termín řadily, dle názoru stěžovatele, pouze Česká televize a Český rozhlas.
Konečně nesouhlasí ani s tvrzením o nemožnosti aplikace ust. §2 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. na daný případ, neboť ust. §3 odst. 1 zák. č. 564/1990 Sb. je zejména stanoveno, že "ředitel odpovídá za plnění učebních plánů a učebních osnov, za odbornou a pedagogickou úroveň výchovně vzdělávací práce školy a dále za efektivní využívání svěřených hospodářských prostředků". Právě do oblasti využívání svěřených hospodářských prostředků totiž žádost stěžovatele o informace směřovala.
S ohledem na uvedené se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 17 odst. 1 Listiny ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Předsedkyně senátu 22 Ca Krajského soudu v Ostravě podala k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž odkázala v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí, když současně dodala, že jsou v něm obsaženy všechny argumenty, které účastníka řízení k vyslovenému závěru vedly. Jelikož nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je plně v pravomoci soudů obecných.
Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ, tj. ve smyslu své dnes již ustálené judikatury zvažoval nikoliv to, zda napadený výklad ust. §2 odst. 1, 2 zák. č. 106/1999 Sb. je podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny a tak i v konečném důsledku zasahující do práva na informace dle čl. 17 Listiny.
Rámcově a obecně vymezené právo na informace dle čl. 17 Listiny je blíže konkretizováno a rozvedeno speciálními zákony (např. zák. č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí; zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ad.). Není-li těchto zákonů speciálních, uplatní se obecná úprava zakotvená v zák. č. 106/1999 Sb., jíž se dovolává stěžovatel.
Sluší se v naznačeném kontextu na tomto místě rovněž poukázat na to, že z hlediska ústavněprávního je povinnost poskytovat informace, nadto toliko přiměřeným způsobem o své činnosti, uložena pouze státním orgánům a orgánům územní samosprávy, a to za podmínek stanovených zákonem, jímž je in concreto mj. právě zák. č. 106/1999 Sb. Této povinnosti potom přirozeně v příslušném rozsahu též odpovídá právo oprávněných subjektů domáhat se sdělení požadované informace.
Nicméně na základě čl. V zák. č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, byla do ust. §2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. vložena slova "a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Toto ustanovení tedy po zmíněné novele zní: "Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky.".
Obecný soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, sice při svém rozhodování přihlédl ke zmíněné důvodové zprávě zák. č. 39/2001 Sb., současně ovšem, což je pro posuzovanou věc rozhodné, nedospěl - jak tvrdí stěžovatel - k závěru, že pod rozsah pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" patří pouze Česká televize a Český rozhlas (k tomuto srov. nález ve věci III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003). Rozsah tohoto pojmu vymezil interpretací definičních znaků, v důsledku jejichž naplnění lze podle jeho názoru ten který subjekt podřadit pod pojem "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Nedefinoval novelou vymezený povinný subjekt konkrétním výčtem prvků, nýbrž co do počtu subsumovatelných subjektů jako neuzavřenou kategorii určenou definičními znaky, tj. vymezil povinný subjekt na základě generických znaků, aniž by byl tento určen individuálně bez zaměnitelnosti se subjekty jinými, jež taktéž odpovídají svými druhovými znaky subsumpčním kritériím. Při hledání odpovědi na jejich vlastní obsah potom vzal v úvahu i stanovisko zákonodárce obsažené v důvodové zprávě k návrhu osnovy zák. č. 39/2001 Sb. a v této souvislosti poté v rámci svého nezávislého soudního rozhodování definoval znaky "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky" pro účely zák. č. 106/1999 Sb.
Řečeno jinými slovy, obecný soud tak vyjádřil definiční znaky "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky", při absenci vymezení tohoto pojmu doktrínou či soudní judikaturou, v podstatě kopírujíc atributy subjektů popsaných v důvodové zprávě k zák. č. 39/2001 Sb. a dotčené ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. tak vyložil, v rámci vědomí možnosti více v úvahu přicházejících interpretačních alternativ, restriktivním způsobem.
Z výše nastíněného rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných zřejmě plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší takto přijaté právní závěry přehodnocovat, a to i kdyby se s nimi v zásadě neztotožňoval, neboť interpretace Krajského soudu v Ostravě v daném případě učiněná není, vzhledem k uvedenému, v extrémním nesouladu s obsahem standardních a podpůrných výkladových metod v jejich vzájemné spojitosti a nevybočuje tak z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny ve smyslu svévolné aplikace práva.
Podle §2 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. jsou povinnými subjekty poskytovat informace "subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti". Namítá-li stěžovatel nezohlednění ust. §3 odst. 1 zák. č. 564/1990 Sb., dle něhož mj. "ředitel odpovídá za efektivní využívání svěřených hospodářských prostředků", když do oblasti využívání svěřených hospodářských prostředků směřovala jeho žádost, nebylo lze mu ani v tomto směru přisvědčit, neboť je nesporné, že se v daném případě použití finančních prostředků nejedná o "rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy".
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě postupoval v projednávané věci v rámci jemu svěřené pravomoci a tedy způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na informace dle čl. 17 Listiny nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu