ECLI:CZ:US:2003:4.US.190.02
sp. zn. IV. ÚS 190/02
Usnesení
IV. ÚS 190/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.S. a M.S., a L. G., všichni zastoupeni JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 30Ca 219/2001, rozhodnutí Okresního úřadu Rokycany ze dne 11. 7. 2001, čj. RR/315/2001, a rozhodnutí Městského úřadu Zbiroh ze dne 11. 4. 2001, čj. Výst. 2357/00, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 90 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí rovněž v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů, kterými bylo stěžovatelům dle ust. §5 obč. zák., jako povinným osobám, nařízeno uvést do pokojného stavu přístup přes jejich pozemky tak, aby byl umožněn bez omezení přístup žadatelů k jejich nemovitostem, a to za podmínek v rozhodnutí uvedených, tzn. odstranit neprodleně veškeré zámky ze vstupů na nemovitosti a umožnit bez prodlení neomezenou chůzi a jízdu přes uvedené pozemky v šíři 4 m žadatelům, členům jejich rodiny, hostům a ostatním osobám zajišťujícím obslužnost, s tím, že veškeré podmínky a nařízení jsou platné do vydání pravomocného rozhodnutí soudu.
Stěžovatelé namítají, že i když nebylo prokázáno, že by žadatelé měli vůbec jakékoliv právo, zejména pak ve formě věcného břemene získaného vydržením, k průchodu na předmětných pozemcích, stěžovatelé jim přístup k jejich nemovitosti po svých pozemcích umožnili. Je pravda, že z důvodu chovu domácích zvířat byla na pozemek osazena vrata, ale žadatelé mají od vrat klíč a mohou bez jakýchkoliv omezení průchod až do vyřešení věci užívat. Správním orgánům i soudu vytýkají, že se nevypořádaly s tím, co, respektive který časový okamžik, je třeba považovat za původní stav, ke kterému měl sloužit postup dle §5 obč. zák. a zůstává tak sporné, který stav je v dané věci rozhodný pro navrácení věci v předešlý stav dle §5 obč. zák. V této souvislosti podotýkají, že k osazení vrat na jejich pozemky došlo v roce 1998, kdy nikomu nevadilo, a teprve v roce 2001 bylo zahájeno správní a soudní řízení.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není přípustná a opodstatněná.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 13. 5. 2003 přijalo stanovisko, sp. zn. Pl.ÚS-st.-18/03, dle kterého proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému podle ustanovení §5 obč. zák., nebylo před 1. lednem 2003 možno brojit správní žalobou podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném. Podle přesvědčení pléna stanoví-li poslední věta ust. §5 obč. zák., že rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu, měl zákon nepochybně na mysli normální civilní řízení. Teprve v takovém řízení soud, který posoudí občanskoprávní aspekty věci, rozhodne s konečnou platností. Případné vyhovění ústavní stížnosti by tedy pouze prozatímní stav prodlužovalo a bylo by zbytečným mezikrokem.
V projednávané věci sice na rozdíl od ústavní stížnosti, která byla podnětem pro citované stanovisko pléna Ústavního soudu, kdy řízení o přezkoumání rozhodnutí dle §5 obč. zák. bylo zastaveno s odůvodněním, že se jedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu ust. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., bylo předmětné rozhodnutí obecních úřadů krajským soudem přezkoumáno, avšak soud se při posuzování tohoto rozhodnutí zabýval pouze zákonností postupu příslušných úřadů, tj. zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí dle §5 obč. zák o obnovení pokojného stavu, nikoliv posuzováním právního stavu věci, tj. zda skutečně došlo k zásahu do subjektivního práva, a závěry pléna Ústavního soudu je proto možné aplikovat i na projednávanou ústavní stížnost.
Ústavní soud nahlíží na požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, který je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§75 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nikoliv izolovaně, ale důsledně se řídí zásadou subsidiarity svých rozhodnutí. Zastává proto názor, že rozhodnutí vydané podle ust. §5 obč. zák. je přezkoumatelné v rámci obecného civilního řízení, ve kterém bude rozhodováno o hmotných právech stěžovatele, a že tedy při úpravě platné a účinné před 1. lednem 2003 nebylo možno takové rozhodnutí napadnout správní žalobou. Ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím Okresního úřadu Rokycany a rozhodnutí Městského úřadu Zbiroh, proto Ústavní soud shledal nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a v části směřující proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu, i když tento, jak patrno ze shora uvedeného stanoviska, se žalobou neměl věcně zabývat, za zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu