ECLI:CZ:US:2003:4.US.195.02
sp. zn. IV. ÚS 195/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 6. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 195/02 ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2003 ve věci ústavní stížnosti R. M. ml. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 1. 2002 sp. zn. 29 Ca 124/98, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně z 27. 2. 1998 zn. FŘ 110/3567/1997-202, jakož i předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou ze 4. 7. 1997 č. j. 11260/97/347970/2524.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2002 č. j. 29 Ca 124/98-127 se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2002 sp. zn. 29 Ca 124/98, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 2. 1998 zn. FŘ 110/3567/1997-202, jakož i předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu v Hrušovanech nad Jevišovkou ze dne 4. 7. 1997 č. j. 11260/97/347970/2524. Krajský soud takto rozhodl po zjištění, že Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 29. 12. 1999 povolilo přezkoumání napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "daňový řád"). Finanční ředitelství v Brně pak vydalo dne 3. 4. 2000 rozhodnutí č. j. FŘ-110/2254/98/0107-202, kterým původní rozhodnutí potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodlo Ministerstvo financí dne 20. 6. 2001 tak, že odvolání zamítlo. Vzhledem k tomu soud řízení o žalobě podle §250i odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zastavil, neboť podle jeho názoru bylo žalobou napadené rozhodnutí nahrazeno jiným.
Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno v rozporu s občanským soudním řádem i daňovým řádem, čímž současně bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je toho názoru, že krajský soud nesprávně vyložil §55b daňového řádu, když potvrzující rozhodnutí správce daně vydané podle §55b odst. 1 věty druhé daňového řádu považoval za nové rozhodnutí ve věci. Dle jeho názoru o žádné nové rozhodnutí ve věci nejde, neboť původní rozhodnutí nebylo zrušeno, změněno či nahrazeno jiným, ale bylo potvrzeno. Má za to, že Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 2. 6. 2000 krajský soud mylně a nepravdivě informovalo v tom smyslu, že předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Skutečností však je, že původní rozhodnutí bylo potvrzeno. Dále stěžovatel polemizoval s právními závěry krajského soudu obsaženými v napadeném usnesení.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatele nedošlo, neboť od zákonem stanoveného postupu se v tomto řízení neodchýlil. Vycházel ze zjištění, že stěžovatel v době před podáním žaloby k soudu podal Ministerstvu financí podnět k přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §55b daňového řádu. Jeho žádosti bylo vyhověno. Ve věci bylo vydáno nové konečné rozhodnutí, které bylo stěžovatelem napadeno řádným opravným prostředkem, o němž rozhodovalo Ministerstvo financí, které odvolání zamítlo. Po nabytí právní moci tohoto konečného rozhodnutí ve věci shledal Krajský soud v Brně, že jsou naplněny podmínky §250i odst. 2 o. s. ř. a řízení ve věci zastavil. Stěžovateli nic nebránilo po vydání konečného rozhodnutí ve věci napadnout toto rozhodnutí žalobou, měl-li za to, že je nezákonné. Nebrojil-li ve dvouměsíční zákonné lhůtě proti novému rozhodnutí žalobou, nemůže se nyní úspěšně dovolávat nápravy takového rozhodnutí podáním ústavní stížnosti.
Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že dle jeho názoru stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když nepožadoval soudní přezkum posledního rozhodnutí ve věci, tj. rozhodnutí Ministerstva financí. Jeho tvrzení o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny je účelové, stejně tak není důvodné tvrzení o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Poukázalo na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. III. ÚS 193/02 a navrhlo, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Při ústním jednání dne 6. 3.2003 setrvali účastníci na svých stanoviscích.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 124/98 a správního spisu Finančního ředitelství v Brně. Vzal dále na vědomí, že Ústavní soud svými usneseními sp. zn. III. ÚS 193/02 ze dne 13. 8. 2002 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí, svazek 27, usn. č. 27), resp. sp. zn. III. ÚS 195/02 ze dne 6. 2. 2003 odmítl v obdobných věcech ústavní stížnosti J. B., resp. R. M. st. jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je senát při svém rozhodování vázán toliko nálezy Ústavního soudu, IV. senát po zvážení všech skutečností a argumentů dospěl k závěru odlišnému, tj., že ústavní stížnost je důvodná. Při tom vycházel z následujících úvah.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika účastníků, zda rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení jako poslední, tedy rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ 110/2254/98/0107-202, je rozhodnutím ve věci, jež mohlo jako jediné být napadeno žalobou, jak tvrdí Krajský soud v Brně, či zda je tímto rozhodnutím původní pravomocné rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č. j. FŘ 110/3567/1997-202 ze dne 27. 2. 1998, jak tvrdí stěžovatel. Tedy je nutno zodpovědět otázku, zda Krajský soud v Brně měl meritorně přezkoumat žalobou napadené rozhodnutí č. j. FŘ 110/3567/1997-202 poté, co bylo toto rozhodnutí v přezkumném řízení potvrzeno. Pro posouzení ústavní stížnosti je tak rozhodující otázka, zda postup krajského soudu, jehož důsledkem bylo zastavení řízení o přezkumu zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 2. 1998 zn. FŘ 110/3567/1997-202 představuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Problematikou charakteru rozhodnutí vydaného podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z hlediska jeho přezkoumatelnosti ve správním soudnictví se Ústavní soud již zabýval. Ve stanovisku ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. Pl. ÚS - st. 12/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, str. 484) plénum Ústavního soudu zaujalo názor, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nepodléhá soudnímu přezkumu. V případě rozhodování podle §55b tohoto zákona se jedná o rozhodování o právech a povinnostech daňového subjektu pouze tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Ve všech těchto případech pak nastane situace, kdy je po přezkoumání napadeného rozhodnutí vydáno nové meritorní, vlastně prvoinstanční rozhodnutí, a proto z povahy věci odpadá logická možnost krajského soudu přezkoumat žalobou napadené původní, nyní již změněné či zrušené rozhodnutí, neboť odpadá vlastně předmět řízení a je nahrazen novým rozhodnutím. Krajskému soudu nezbude, než takové řízení zastavit podle §250i odst. 2 o. s. ř.
V posuzovaném případě však došlo k situaci, na kterou pamatuje věta druhá §55b odst. 1 daňového řádu, tedy k situaci, kdy po přezkoumání rozhodnutí došlo k potvrzení rozhodnutí původního. Je pravda, že formulace této druhé věty ani její systémové zařazení není příliš šťastné a de lege ferenda by zřejmě zasluhovalo úpravy (jako ostatně celá konstrukce části páté daňového řádu). Budí totiž dojem, jako by rozhodnutí instančně vyššího orgánu, vykonávajícího správní dozor, který přezkoumání podle §55b odst. 4 daňového řádu povolil, mohlo být nižším orgánem, který následné přezkoumání fakticky provádí, vlastně revidováno konstatováním, že "podmínky přezkoumání nebyly splněny", jinak řečeno, že vlastně nebylo potřeba věc znovu otevírat. Spíše by se tedy nabízelo, aby v citovaném ustanovení bylo použito tradiční a srozumitelné řešení, které zřejmě bylo zamýšleno, tj., že zjistí-li se po přezkoumání, že původní rozhodnutí bylo správné, přezkum provádějící úřad je potvrdí.
Přes výše zmíněnou formulační nejasnost je však zřejmé, že od vydání rozhodnutí o povolení přezkoumání rozhodnutí do doby pravomocného skončení přezkumného řízení je sice odložena vykonatelnost tohoto rozhodnutí, avšak přezkoumávané rozhodnutí je i nadále pravomocné. Pokud je tedy po přezkoumání toto rozhodnutí potvrzeno (k čemuž může dojít jen tehdy, jestliže nebylo v rozporu s právními předpisy, ani se nezakládalo na procesních vadách), a je tedy deklarováno, že daň byla stanovena ve správné výši, nejde o rozhodnutí nové. Krajský soud v Brně měl proto dle přesvědčení Ústavního soudu za této situace v řízení o původní správní žalobě pokračovat a původní rozhodnutí přezkoumat.
Ústavní soud přihlédl též k tomu, že usnesení o zastavení řízení bylo stěžovateli doručeno v době, kdy veškeré lhůty pro postup, který krajský soud v tomto svém usnesení naznačil (tj., že mělo být napadeno rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do údajně nového rozhodnutí), již dávno uplynuly.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení zrušil. Učinil tak s vědomím, že v budoucnu již budou podobné sporné otázky výkladu obyčejného práva předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu.