ECLI:CZ:US:2003:4.US.196.03
sp. zn. IV. ÚS 196/03
Usnesení
IV. ÚS 196/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 436/2001, ze dne 26. 2. 2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 30 Cdo 2424/2002-97, ze dne 13. 1. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 11 odst.1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 10, čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 12. 2000, čj. 10 C 179/2000-52, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o určení neplatnosti závěti, a dále zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání proti rozhodnutí krajského soudu. Současně žádal, aby náklady, které mu vzniknou v řízení o ústavní stížnosti, uhradil stát.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, které spatřovaly pochybení v tom, že stěžovatel neoznačil všechny závětní dědice a sám není aktivně legitimován, neboť nepředložil závěť, ze které by vyplývalo, že je závětním dědicem. Je přesvědčen, že soud nesplnil vůči němu poučovací povinnost, neboť sice byl vyzván k odstranění vad žaloby, ale jednalo se o typizovanou výzvu, která neodpovídala ust. §43 odst. 1, 2 a §5 o.s.ř. Krajský soud, stejně jako Nejvyšší soud ČR, nevzaly v úvahu, že byl jednoznačně diskriminován postojem Okresního soudu v Klatovech, neboť mu přes několikaletou snahu nebylo umožněno nahlédnout do dědických spisů. Dle jeho názoru notářský zápis o původní závěti, dle které byl ustanoven jako dědic, musí být u Okresního soudu uchován. Nahlédnout nemohl ani do spisu, sp. zn. D 617/94, a nemohl proto řádně označit všechny závětní dědice. Namítá, že soudy vycházely jen z procesních ustanovení a otázkou platnosti závěti ze dne 4. 5. 1987, tedy podstatou věci se vůbec nezabývaly. Krajskému soudu vytýká, že nepřipustil přistoupení druhého z dědiců do řízení.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 10 C 179/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal určení neplatnosti závěti ze dne 4. 5. 1987, kterou zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek svému synovci J. K. st., a pokud by nedědil, rovným dílem jeho synům J. K. ml. a Vlastimilu K. Stěžovatel tvrdil, že dne 18. 3. 1981 byla sepsána formou notářského zápisu závěť, kterou byl on označen jako jediný závětní dědic, jakákoliv další závěť musí být neplatná, neboť zůstavitelka se mu o úmyslu závěť změnit nikdy nezmínila. Krajský soud shledal jako správný postup soudu 1. stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, neboť určovací žaloba stěžovatele nesměřovala proti všem účastníkům, jichž se napadený úkon týká (stěžovatel označil jako žalovaného jen J. K. ml.). Návrhu na přistoupení Vlastimila K., jako dalšího účastníka řízení, krajský soud nevyhověl s odkazem na ust. §216 o.s.ř., neboť odvolací soud jako soud přezkumný může rozhodovat jen o subjektech, které byly již účastníky řízení před soudem prvého stupně. Odvolací soud konstatoval i nedostatek aktivní legitimace, neboť stěžovatel pouze tvrdil, že existuje závěť, dle které se stal jediným dědicem zůstavitelky, tuto však nepředložil, ačkoliv věcně je legitimován jen ten účastník, který je subjektem hmotněprávního vztahu, o němž se v řízení jedná. Chybí i naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti, neboť tato otázka je v daném řízení řešena pouze jako otázka předběžná ve vztahu k právní otázce, zda stěžovatel je či není dědicem po zůstavitelce. Krajský soud ani neshledal porušení poučovací povinnosti dle §5 o.s.ř. ze strany soudu prvého stupně, neboť poučení o tom, že může být žalován ještě další odpůrce, zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporů, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.
Dovolací soud dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001, odmítl jako nepřípustné, neboť dovolání proti napadenému rozsudku bylo nutno v souladu s ustanoveními části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001, a v dané věci se nejednalo o případy uvedené v ust. §238 odst. 1 a 2 o.s.ř. (rozsudek soudu prvého stupně byl potvrzen, aniž by byl předtím zrušen) a nebyly dány podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost nevyslovil a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu neučinil. Ze spisu nevyplynulo a stěžovatel ani netvrdil, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad dle ust. §237 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud aplikoval závěry pléna publikované ve Sbírce zákonů ve formě sdělení pod č. 32/2003 Sb. na projednávanou věc a ústavní stížnost stěžovatele považoval za návrh podaný ve lhůtě stanovené zákonem i ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní stížnost pak Ústavní soud přezkoumal spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Klatovech, sp. zn 10 C 179/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, které žalobu stěžovatele zamítly pro nedostatek aktivní a pasivní legitimace, kdy však stěžovatel uvádí tytéž argumenty jako v předchozích řízeních a v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že vzhledem k tomu, že návrh stěžovatele nesplňoval náležitosti návrhu dle §42 odst. 4 a §79 odst.1 o.s.ř., byly stěžovateli zaslány dvě výzvy k doplnění a opravení jeho podání (dne 4. 5. 1999 a 6. 10. 2000), v kterých byly jednak obecně konstatovány náležitosti návrhu na zahájení řízení, ale ze kterých vyplývaly i konkrétní nedostatky podání stěžovatele, a tento byl upozorněn, jakým způsobem je nutné specifikovat petit návrhu. Z úředního záznamu na č.l. 36 spisu pak vyplývá, že stěžovateli, který se osobně dostavil k okresnímu soudu, bylo vysvětleno, co se po něm požaduje v usnesení soudu ze dne 6. 10. 2000 (druhá výzva) a jak má své podání doplnit. Za této situace nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se mu nedostalo ze strany soudu adekvátního poučení. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je rovněž zřejmé, že soud provedl důkaz spisem, sp. zn. D 617/94, ve kterém byla založena pouze výše specifikovaná závěť ze dne 4. 5. 1987, která výslovně rušila závěť předchozí (ve spise nezaloženou) a byla uznána za platnou. Dle dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce pak dědili závětní dědici J. a V. K. Závěr soudu o nedostatku pasivní legitimace tak byl podložen řádně zjištěným skutkovým stavem. Pokud jde o argumentaci ohledně nedostatku aktivní legitimace a nemožnosti přistoupení dalšího účastníka do řízení až v průběhu odvolacího řízení, odkazuje Ústavní soud na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, neboť považuje za nadbytečné se k němu duplicitně vyjadřovat.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obecné soudy návrh stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem projednaly, svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí, která by nebyla zákonu odpovídající či dokonce protiústavní.
Rovněž Nejvyšší soud ČR, který při posuzování ústavní stížnosti aplikoval ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., a posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, postupoval v souladu s platnou právní úpravou a konečně stěžovatel ani vůči tomuto postupu Nejvyššího soudu ČR námitky nepředkládá.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu