ECLI:CZ:US:2003:4.US.217.03
sp. zn. IV. ÚS 217/03
Usnesení
IV. ÚS 217/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti I.H., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 368/2000, ze dne 4. 12. 2002, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu Hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, zn. PÚ 8370/93/1, ze dne 19. 9. 2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení části výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze - výroku uvedeného v prvém odstavci, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 19. 9. 2000, zn. PÚ 8370/93/1, jímž tento úřad zamítl žádost právního předchůdce stěžovatele o vydání pozemku parc. č. 3418 v katastrálním území Smíchov.
Stěžovatel je spokojen s výrokem uvedeným v druhém odstavci napadeného rozsudku, kterým bylo zrušeno zamítavé rozhodnutí téhož pozemkového úřadu ze dne 13. 10. 2000, zn. PÚ 8370/93/2, o návrhu na vydání přilehlého pozemku parc. č. 3419, kú Smíchov a věc vrácena s příslušnými právními názory k dalšímu řízení. Nezrušený prvý výrok nicméně dle stěžovatele znemožní možné budoucí užívání tohoto druhého pozemku, jež je předmětem opakovaného restitučního řízení. Přístup z veřejné komunikace na druhý pozemek (p.č. 3419) je totiž možný jen přes pozemek p.č. 3418. Stěžovatel zdůrazňuje, že oba pozemky jsou nezastavěny, pod nimi je jen podzemní silniční tunel. Současným vlastníkem byly oba pozemky, bez ohledu na restituční předpisy, po skončení výstavby tunelu využity k další zástavbě. Soud dle stěžovatele nerespektoval pravomocná rozhodnutí ohledně sousedních pozemků, které již byly restituentům vydány. Opomenuta byla i judikatura vyšších soudů, které již řešily případy vydání pozemků nezbytných k reálnému užívání jiných pozemků, vydaných dle restitučních předpisů.
Napadeným výrokem podle stěžovatele dochází k porušení ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nad rámec vymezený zákonem č. 229/1991 Sb. Napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na nedostatečném provedení možných důkazů. Není ani slučitelný s požadavkem souladu výkonu práv z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy, přičemž dochází k zásahu do práv a zájmů jiných (§3 občanského zákoníku). Soud nedodržel rovněž požadavek pečlivého přihlédnutí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a co uvedl účastník řízení (§132 občanského soudního řádu), čímž stěžovateli odepřel právo na řádnou soudní ochranu dle čl. 36 a 38 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 10. 6. 2003 Městský soud v Praze, jako účastník řízení, uvedl, že příslušný pozemek byl v době odnětí zastavěn činžovním domem, a tudíž nepodléhal režimu zákona o půdě. Argumentace ústavní stížnosti o restituci jiných pozemků je irelevantní. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
IROP, Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Praha a Pozemkový fond ČR se sděleními ze dne 6. 6. 2003, 16. 6. 2003 a 3. 6. 2003 vzdaly postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 368/2000, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že jak pozemkový úřad, tak i Městský soud v Praze, vycházely ve vztahu k pozemku p.č. 3418 z provedeného dokazování, v němž bylo prokázáno, že právní předchůdce stěžovatele prohlášením ze dne 16. 11. 1960 postoupil čsl. státu mimo jiné i p.č. 3418, zastavěnou domem čp. 988, a finanční odbor ONV v Praze 5 tento dar přijal. Ze shromážděných podkladů, zejména z výpisu z pozemkové knihy, vložka č. 1119, postupního prohlášení ing. Hlavy ze dne 16. 11. 1960, čestného prohlášení žadatele ze dne 23. 3. 1997, ze smlouvy trhové ze dne 29. 4. 1957, z částečného výpisu z katastru nemovitostí ZVL č. 1731, vyhotoveného Katastrálním úřadem Praha - město, vyplynulo, že uvedená nemovitost nebyla užívána k zemědělským účelům ve smyslu ust. §1 odst. 1 a ust. §30 zákona o půdě, když sloužila účelům stavebním a byla zastavěna domem čp. 988. Pozemkový úřad a následně i soud, který jeho rozhodnutí přezkoumával, tak dospěly k závěru, že uvedená pozemková parcela nebyla součástí zemědělského půdního fondu, do kterého nenáležela a nesloužila zemědělské výrobě, a tedy na restituci této stavební parcely č. 3418 zákon o půdě nedopadá a sama skutečnost, jak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, že na pozemek vedlejší p.č. 3419, je možný přístup pouze přes sporný pozemek č. 3418, jak tvrdí navrhovatel, je pro posouzení, zda na restituci pozemku č. 3418 dopadá zákon o půdě, nerozhodná. Z toho důvodu městský soud rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Závěry Městského soudu v Praze o nepodřazení předmětného pozemku pod režim zákona č. 229/1991 Sb. se opírají o zjištění výše připomenuté skutečnosti - budova dříve stojící na sporném pozemku byla činžovní dům - která v správním a soudním řízení zpochybněna stěžovatelem, resp. jeho předchůdcem, nebyla. Právní hodnocení této skutečnosti jako vylučující uplatnění restitučního předpisů týkajícího se zemědělské půdy (§1 zákona č. 229/1991 Sb.) je svěřeno správním úřadům, resp. obecným soudům. Jeho přezkoumání Ústavním soudem je možné jen mimořádně, kdy příslušné hodnocení má znaky svévole představující narušení základních práv. Takto však stěžovatelův případ hodnotit nelze. Závěru Městského soudu o tom, že skutečnost, že na pozemek p.č. 3419 je možný přístup pouze přes pozemek p.č. 3418, pro posouzení otázky restituce pozemku p.č. 3418 podle zákona o půdě není právně významná, nelze ničeho vytknout.
Zajištění přístupu k (později snad) restituovanému pozemku, resp. řešení znemožnění nebo znesnadnění přístupu k pozemku, shledává judikatura a jurisprudence ve vyvlastnění, anebo omezení vlastnických práv k potřebným pozemkům. Stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) se nadto mohl domáhat restituce tohoto pozemku dle zákona č. 87/1991 Sb.
Porušení základního práva na vlastnictví majetku a na spravedlivý soudní proces tedy v daném případě Ústavní soud neshledal, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu