ECLI:CZ:US:2003:4.US.218.03
sp. zn. IV. ÚS 218/03
Usnesení
IV. ÚS 218/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. M., zastoupené JUDr. O. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2003 čj. 6 Tdo 1103/2002-557, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým byla odmítnuta dovolání stěžovatelky a spoluodsouzeného F. B., stěžovatelka tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a žádá, aby je Ústavní soud nálezem zrušil. V ústavní stížnosti uvádí, že nemůže být trestně odpovědná za jednání, kterého se dopustila podle přímých pokynů svého daňového poradce a advokáta, a považuje za nemožné, že jednání, které bylo podle obchodního práva zcela v souladu se zákonem, bylo orgány činnými v trestním řízení hodnoceno jako trestný čin.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 109/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a F. B. byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2001 čj. 1 T 109/2000-413, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2002 čj. 1 T 109/2000-461, uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2, 4 trestního zákona, jehož se měli dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě výroku citovaného rozhodnutí, a odsouzeni každý z nich k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K odvolání obou jmenovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2002 čj. 9 To 180/01-447, rozsudek soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl, že oba obžalovaní jsou vinni trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 trestního zákona a oba odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Vrchní soud potvrdil, že řízení před soudem prvého stupně proběhlo v souladu s ustanoveními trestního řádu s tím, že vina obžalovaných byla jednoznačně prokázána na základě důkazů, s jejichž hodnocením se vrchní soud zcela ztotožnil. Vrchní soud potvrdil i správnost právních závěrů krajského soudu, protože však s účinností od 1.1.2002 došlo k novele trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb., který mj. výrazně posunul hranice škod, což byla změna pro obžalované příznivá, napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušil a při nezměněné skutkové větě výroku o vině znovu rozhodl, jak shora uvedeno.
Dovolání obou jmenovaných Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. K dovolání stěžovatelky opřené o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že její námitky, které ve své podstatě směřující výhradně vůči skutkovým zjištěním soudu prvého a druhého stupně, nelze pod důvody uvedené ve shora citovaném ustanovení trestního řádu podřadit.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné předem uvést, že se interpretací ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem ČR tak, jak byla užita i v projednávaném případě, tedy bez možnosti přezkoumání skutkových zjištění dovolacím soudem, zabýval již dříve, kdy "výklad tohoto ustanovení, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu ČR toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů, uplatněné v dovolání, a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán", označil za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu" (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003).
V projednávaném případě je ústavně právní argumentace stěžovatelky založena na jiné výtce, a to, že při přezkoumávání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud ČR omezil pouze na hmotně právní posouzení z hlediska trestního práva hmotného, ačkoliv stěžovatelčiny námitky směřovaly do nesprávného posouzení z hlediska hmotného práva obchodního. Jak vyplynulo z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, takováto námitka, blíže konkretizovaná, v dovolání uplatněna nebyla, přestože lze připustit, že obhajoba stěžovatelky (uplatněná v odvolání a dovolání) byla koncipovaná v duchu tvrzení, že jednání v souladu s obchodním právem nemůže být ani po formální ani materiální stránce trestným činem. Takovýto pohled na trestní odpovědnost je však podle názoru Ústavního soudu nedostatečný. Základy trestní odpovědnosti jsou vymezeny normami trestního práva a jejím základem je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Část jednání pachatele může být sice formálně zcela v souladu s normami obchodního práva (řádné založení obchodní společnosti, uzavření platné a účinné obchodní smlouvy), ale jeho jednání v návaznosti či ve spojení s další částí jednání může vyvolat následek, který představuje porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jednání pachatele tedy musí být posouzeno ve svém souhrnu podle všech trestněprávních norem relevantních pro výrok o vině a trestu. Pokud jednání pachatele vykazuje znaky trestného činu, a je-li takový čin nebezpečný pro společnost, pak obecný soud, který podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jedině rozhoduje o vině a trestu, rozhodne o splnění podmínek trestní odpovědnosti pachatele a o právním následku. Normy trestního práva chrání zájmy společnosti, ústavní zřízení ČR, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, a proto použití norem jiných právních odvětví nelze vykládat tak, že by ve svém důsledku mohly jít proti účelu trestního zákona (§1).
Ústavní soud tak při nazírání na projednávanou věc ze zorných úhlů shora vyložených konstatoval, že výtka stěžovatelky, tak jak byla formulovaná v ústavní stížnosti, není relevantní a její ústavně právní argumentace o porušení pravidel spravedlivého procesu je zjevně neopodstatněná. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu