ECLI:CZ:US:2003:4.US.227.03
sp. zn. IV. ÚS 227/03
Usnesení
IV. ÚS 227/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. října 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. E., zastoupeného JUDr. J. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 16 Co 149/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 16 Co 149/2002, kterým byl ve věci výživného manželky rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni výživné v částce 1.300,- Kč měsíčně a zaplatit dlužné výživné.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícím ochranu majetku. Odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl ke skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 9 C 149/2002, jež nabyl právní moci dne 24. 5. 2002, bylo jeho manželství rozvedeno, a tudíž že jeho povinnost platit výživné manželky zanikla. Takto se cítí být poškozen na svých vlastnických právech, protože je nucen platit částky, na které nemá jeho bývalá manželka žádný právní nárok. Ke dni právní moci rozvodového rozsudku byl na výživném dlužen, podle vlastních propočtů, 5.400,- Kč. Napadeným rozsudkem však byl založen stav, že je stále povinen platiti bývalé manželce 1.300,- Kč, neboť v rámci exekučního řízení nemá dle jeho názoru možnost vznášet žádné námitky. Dovolání přípustné není a jiný opravný prostředek dle jeho přesvědčení nepřichází v úvahu.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si dále vyžádal spisy Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 5 C 1210/2001 a sp. zn. 9 C 149/2002, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že po právní moci rozvodového rozsudku je i nadále nucen platit rozvedené manželce "výživné nerozvedené manželky" podle §91 zákona o rodině, což je porušením čl. 11 Listiny. Tuto argumentaci nemohl Ústavní soud akceptovat. Skutečnost, že rozvodový rozsudek nabyl právní moci dnem 24. 5. 2002, tedy dříve, než nabyl právní moci ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu (24. 2. 2003), má ten důsledek, že ústavní stížností napadený rozsudek o výživném manželky, byť byl vydán později, je v části, týkající se placení výživného po právní moci rozvodového rozsudku, neúčinný, což plyne z logiky citovaného ustanovení §91 zákona o rodině, upravujícího vyživovací povinnost mezi manžely (na rozdíl od ust. §92 zák. o rodině, upravujícího vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely). V tomto směru má stěžovatel k dispozici procesní prostředek obsažený v ust. §268 odst. 1 písm. b) o.s.ř., dle něhož výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, se stalo neúčinným, což je případ stěžovatele.
Ústavní soud dále připomíná, že ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je chráněno právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 5 C 1210/2001, plyne, že stěžovatel při jednání odvolacího soudu dne 6. 11. 2002 skutečnost, že jeho manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 15. 5. 2002, neuplatnil, ačkoliv o ní nepochybně věděl. Takto nepostupoval z hlediska jeho ústavně chráněných práv stanoveným postupem ve smyslu cit. čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat skutečnostmi, které neuplatnil, ačkoliv mohl, v řízení před obecnými soudy. Jinými slovy řečeno: byl to stěžovatel sám, který svá práva nestřežil dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za něho nyní napravil to, co on sám zanedbal. Proto v té části ústavní stížnosti, kdy je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu o dlužném výživném za období od právní moci rozvodového rozsudku do vyhlášení rozhodnutí o výživném, je možno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 11 Listiny, zaručujícího ochranu majetku, pak postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Samotnou skutečnost, že stěžovatel je podle zákona zavázán k plnění vyživovací povinnosti, nelze v žádném případě považovat za zásah do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
V dané věci tedy nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to dílem jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) a dílem jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu