ECLI:CZ:US:2003:4.US.230.03
sp. zn. IV. ÚS 230/03
Usnesení
IV. ÚS 230/03
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 11. 2001, čj. 6 C 572/99-154, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2002, čj. 5 Co 1554/2002-215, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, čj. 30 Cdo 2270/2002-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zejména tím, že se nevypořádaly se zákonným požadavkem nezávislosti dvou současně přítomných svědků při projevu vůle zůstavitele, přesto že zjistily, že obě osoby, vystupující jako svědci, se účastnily profitu ze své účasti na takovém projevu. Nejvyšší soud ČR navíc stěžovatele doslova "odbyl", jak je evidentní z rozsahu i obsahu velmi stručného odůvodnění jeho rozhodnutí. Z těchto, jakož i dalších, v ústavní stížnosti obsáhle rozvedených, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 6 C 572/99 Okresního soudu v Písku Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí určujícího, že stěžovatel je účastníkem dědického řízení po K. P. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že v listině o vydědění, sepsané ve smyslu ustanovení §469a občanského zákoníku dne 14. 11. 1994, K. P. svoje děti I. P. - stěžovatele a S. P. vydědil s poukazem na odst. 1 písm. b) citovaného usnesení, tedy že stěžovatel o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Z obsahu závěti ze dne 14. 11. 1994 okresní soud dále zjistil, že dědicem veškerého svého nemovitého majetku stěžovatel ustanovil svého syna K. J. - P., zatímco dědičkou veškerého svého movitého majetku svou manželku M. P. Obsáhle provedeným dokazováním okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatel od roku 1994 se s otcem vůbec nesetkal a že svým chováním naplnil skutkovou podstatu citovaného ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, když ani vzhledem ke znaleckému posudku nelze o pravosti jeho podpisu na konstatovaných listinách míti pochyb. Podle názoru okresního soudu nevylučovalo žádné ustanovení občanského zákoníku přítomnost advokáta a jeho sekretářky jako svědků. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích již konstatovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Navíc uvedl, že není pochyb ani o skutečnostech nasvědčujících minimálním kontaktům i v době před rokem 1994, a proto i trvalosti tohoto stavu. Také podle názoru odvolacího soudu je zcela irelevantní, že advokát sepisující zmíněné listiny za úplatu současně vystupoval jako svědek úkonu a že jeho sekretářka jako další svědek úkonu je k němu ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, neboť v případě žádného z nich nešlo o osoby nezpůsobilé působiti jako svědkové podle ustanovení §476e občanského zákoníku. Z výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR konečně plyne, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm.b) o. s. ř. a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak konstatoval v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR odvolací soud vyřešil otázku způsobilosti svědků alografní závěti konformně s konstantní judikaturou (R 28/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že také Ústavní soud je povinen respektovat princip nezávislosti soudů zakotvený v čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR, a že je proto oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti těchto soudů jen za podmínek uvedených v hlavě páté Listiny. K porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv však v projednávané věci nedošlo, neboť závěry obecných soudů vycházející z obsáhlého dokazování jsou nejen zcela vyčerpávající, ale také logické a přesvědčivé. Stěžovatel si zřejmě vůbec neuvědomuje, že ani dědění, byť v první skupině ve smyslu ustanovení §473 odst. 1 občanského zákoníku, není samozřejmostí, která již není podmiňována žádnou další podmínkou, neboť právě ustanovení §469, v projednávané věci §469a písm. b) občanského zákoníku, představuje jeden z důležitých momentů redukce, resp. eliminování, práva dědice. Pokud pak jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR a jím citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze ani proti tomuto usnesení míti v ústavně právní rovině žádných námitek, když ostatně z publikovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dědicem ze závěti pořízené podle ustanovení §476b občanského zákoníku může být dokonce i osoba, která na žádost zůstavitele tuto závěť sepsala.
Všechna uvedená zjištění a úvahy Ústavního soudu jsou natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu