ECLI:CZ:US:2003:4.US.242.03
sp. zn. IV. ÚS 242/03
Usnesení
IV. ÚS 242/03
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2003 ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. D., CSc., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové čj. 14 C 138/2002-165 ze dne 14. 8. 2002 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 21 Co 38/2003-186 ze dne 17. 3. 2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně zastoupený stěžovatel včas podanou ústavní stížností ze dne 28. 4. 2003 (podanou téhož dne k přepravě) domáhá se zrušení rozsudků obecných soudů shora uvedených. Ústavní stížnost zdůvodňuje porušením ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušením práva vlastnit majetek i rovnosti vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto své přesvědčení stěžovatel podrobně odůvodňuje, včetně citace judikatury Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Z podané ústavní stížnosti, Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové 14 C 138/2000 a z dotazu, který Ústavní soud učinil, vyplývá, že stěžovatel byl řádně odvolacím soudem poučen o možnostech napadnout rozsudek obecného soudu druhého stupně dovoláním za podmínek upravených v části čtvrté hlavy třetí o. s. ř. Dovolání však podáno nebylo. V podané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítá nesprávné právní posouzení věci, tedy argumentuje dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Není na místě, aby Ústavní soud zvažoval, zda by dovolací obecný soud přisvědčil či nepřisvědčil přípustnosti dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť by šlo o ryzí spekulaci. Ta Ústavnímu soudu nepřísluší. I v případě, že by při podání dovolání stěžovatelem dovolací soud dovolání odmítl či zamítl, měl by stěžovatel zachovánu lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Sdělení pléna Ústavního soudu, jak v případě podání mimořádného opravného prostředku běží lhůta k podání ústavní stížnosti (viz č. 32/2003 Sb.), bylo publikováno dne 3. 2. 2003, tedy poměrně značnou dobu před podáním ústavní stížnosti, takže lze spravedlivě požadovat od stěžovatele, který je zastoupen advokátem, aby jeho právní dosah nepřehlédl.
Ústavní soud v souladu s ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, zvážil, zda v dané věci stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda by tedy ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení nebyl důvod k neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, byť je jinak nepřípustná. Nic takového však nezjistil. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se v dané kauze nedá dovodit podstatný přesah podané ústavní stížnosti, ať už potřebou zrušení neústavního právního předpisu, nebo tím, že by použitý právní předpis pravidelně vyvolával potíže v aplikační praxi či že by se věc dala podřadit pod situaci týkající se mnoha případů. Nelze v dané věci ani dovodit potřebu zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržování čl. 89 odst. 2 Ústavy - respektování nálezu Ústavního soudu.
Jako nepřípustnou proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj