ECLI:CZ:US:2003:4.US.263.03
sp. zn. IV. ÚS 263/03
Usnesení
IV. ÚS 263/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. listopadu 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. B. A. F., zastoupeného JUDr. L. E., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.2003, čj. 30 Cdo 27/2003-218, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2002, čj. 18 Co 628/2001-179, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.10.2001, čj. P 172/98-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9.5.2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.203, čj. 30 Cdo 27/2003-218, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2002, čj. 18 Co 628/2001-179, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.10.2001, čj. P 172/98-157. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozsudky obecných soudů a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 25 odst. 2 písm.b), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K zásahu do výše zmíněných základních práv mělo dojít tím, že dne 22.3.2001 podali pěstouni stěžovatelovy nezletilé dcery L. F. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na zbavení rodičovských práv stěžovatele a jeho manželky G. F. Na základě toho návrhu začal soud jednat, ačkoliv nebyly splněny podmínky řízení. Podle stěžovatele totiž pěstouni nebyli aktivně legitimováni k podání takového návrhu, mohli pouze podat podnět, na jehož základě by soud vydal usnesení o zahájení řízení v uvedené věci, které by doručil všem účastníkům řízení. Tak se nestalo a obvodní soud ve věci jednal. Stěžovatel, jako otec dítěte, ve věci nebyl slyšen, nemohl se seznámit s prováděnými důkazy apod., ačkoliv mu toto právo je zaručeno. Obvodní soud rozsudkem ze dne 12.10.2001, čj. P 172/98-157, stěžovatele a jeho manželku zbavil rodičovských práv. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. Nebyl však pozván k jednání odvolacího soudu a soud mu ani neustanovil zmocněnce, ačkoliv opakovaně žádal, aby se mohl jednání zúčastnit. Nebylo mu umožněno seznámit se obsahem spisu a vyjádřit se k jednotlivým důkazům. Městský soud v Praze rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2002, čj. 18 Co 628/2001-179, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dovolání, které stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal, Nejvyšší soud usnesením ze dne 6.3.203, čj. 30 Cdo 27/2003-218, podle §234b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") odmítl jako nepřípustné.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu ust. §75 odst. 1 citovaného zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Jak zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. P 172/98, který si Ústavní soud vyžádal, námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti mají své opodstatnění. Obecné soudy skutečně neumožnily stěžovateli účast na jednání, ačkoliv o to opakovaně písemně žádal. Stěžovatel sice byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody, žádal však opakovaně o eskortování k soudnímu jednání; soud této žádosti nevyhověl, aniž by v protokolu o jednání jakkoli tento postup zdůvodnil. Naopak do protokolu uvedl, že se stěžovatel k jednání nedostavil, ačkoliv byl obeslán. Tím nepochybně zasáhl do stěžovatelových základních práv. V podobných případech je však účastníku řízení dána §229 odst. 3 o. s. ř. možnost napadnout rozsudek odvolacího soudu žalobou pro zmatečnost. Podle cit. ustanovení o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. K takové situaci skutečně došlo, a stěžovatel proto měl využít žalobu pro zmatečnost, jako procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Této možnosti však nevyužil a napadl rozsudek odvolacího soudu toliko dovoláním a současně ústavní stížností.
Ústavní soud proto stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2002, čj. 18 Co 628/2001-179, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.10.2001, čj. P 172/98-157, podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 cit. zákona dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
Pokud jde o stížnost směřující do usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.203, čj. 30 Cdo 27/2003-218, ze spisového materiálu vyplývá, že Nejvyšší soud ČR postupoval v intencích §237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud ČR na základě své úvahy dospěl k závěru, že ve smyslu ust. §237 odst. 3 nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání po právu odmítl. Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR neústavnost, a proto stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.203, čj. 30 Cdo 27/2003-218, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu