ECLI:CZ:US:2003:4.US.264.03
sp. zn. IV. ÚS 264/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 2 To 67/03 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. května 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost proti usnesení, jímž vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2003, sp. zn. 49 T 12/2002, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byla porušena jeho základní práva. Zejména se mělo jednat o právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva nebýt stíhán či zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem zákonem stanoveným (čl. 8 Listiny). Uvedených pochybení se měl stížnostní soud dopustit tím, že se náležitě nezabýval veškerými stěžovatelem předloženými argumenty. V důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru o existenci důvodů vazby. Své rozhodnutí soud odůvodnil pouze konstatováním o hrozícím vysokém trestu. Takový postup je dle názoru stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou. Neexistuje institut obligatorní vazby a soudy se proto musí vždy zabývat konkrétními okolnostmi případu. To v dané věci neučinily. Vrchní soud odmítl námitku, že nebyla prokázána účast stěžovatele na trestné činnosti, s odůvodněním, že v této fázi řízení mu nepřísluší rozhodovat o vině. S tímto závěrem stěžovatel nemůže souhlasit, neboť se domnívá, že závěr o hrozbě vysokého trestu nelze učinit, aniž by byla posouzena důkazní situace, a tím i případné naplnění skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Znovu proto odkázal na ustanovení §72 odst. 2 lit. b) trestního řádu, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat důvodnost trvání vazby průběžně. Z uvedených důvodů považuje postup vrchního soudu za rozporný s právy, zaručenými každému čl. 36 Listiny. Za postup rozporný s judikaturou stěžovatel dále označil skutečnost, že soud poukazoval na jeho kontakty do zahraničí a z toho plynoucí existenci reálné obavy, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, ale vůbec nezohlednil jeho vazby na ČR, kde má trvalý pobyt a snoubenku. Soud nepřijal ani sliby ani záruky společenské organizace či záruku peněžitou. V tomto postupu shledal rozpor s čl. 8 Listiny.
Ústavní soud se ve věci obrátil na účastníka řízení - Vrchní soud v Praze, za který se vyjádřil předseda senátu 2 To. Ten uvedl, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, je cizím státním příslušníkem a kdykoliv může opustit území ČR. Projednávaná věc je složitá a doposud ji nebylo možno skončit. Další trvání stěžovatelovy vazby je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení, dle ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti vrchní soud konstatoval, že nerozhodoval o vině stěžovatele, neboť tato věc přísluší soudu prvého stupně. Řízení a výsledné rozhodnutí se týkalo výhradně vazby.
Po posouzení argumentů stěžovatele a vyjádření účastníka shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nedůvodnou.
V daném případě, jak v rozhodnutí soudu prvého stupně, tak i soudu stížnostního, byla mimo stěžovatelem konstatovaných obecných důvodů vazby, zmíněna i okolnost, že stěžovatel disponoval pozměněnými doklady, jimiž prokazoval svoji totožnost. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze se rovněž podává, že snoubenka stěžovatele je stíhána společně se stěžovatelem. Za této situace Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu ve vazebních věcech, v níž dal opakovaně najevo, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
K námitce o porušení práva zaručeného v čl. 8 Listiny nezbývá, než odkázat na skutečnost, že tento článek Listiny v odst. 5 předpokládá, že zákon stanoví důvody a časové limity vazby. Takovým zákonem je trestní řád, zejména jeho §67 a násl.
Námitky směřující do práv zaručených v čl. 36 Listiny Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud uzavírá, že nezjistil, že by postupem soudů v dané věci bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele s intenzitou, kterou v ústavní stížnosti namítl, a proto předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu