ECLI:CZ:US:2003:4.US.269.03
sp. zn. IV. ÚS 269/03
Usnesení
IV. ÚS 269/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. J. M., zastoupeného JUDr. V. A., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.2003, čj. 1 Co 86/2002-159, ve výrocích týkajících se nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12.5.2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.2003, čj. 1 Co 86/2002-159, ve výrocích týkajících se nákladů řízení. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, v řízení na ochranu osobnosti rozhodl o odvolání žalobce (ústavního stěžovatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2001, čj. 37 C 164/99-149, ve znění rozsudku ze dne 21.6.2002, čj. 37 C 164/99-174 tak, že zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku týkajícího se omluvy za nepravdivá tvrzení tak, že určil, že žalovaný je povinen zveřejnit požadovanou omluvu. Zároveň Vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok o nákladech řízení odůvodnil Vrchní soud s poukazem na ust. §142 odst. 2 a 146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu, neboť účastníci měli v řízení poměrný úspěch a stěžovatel procesně zavinil, byť jak uvedl, z důvodů procesní ekonomie, že řízení bylo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby z části zastaveno.
Rozsudek Vrchního soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž uvedl, že Vrchní soud nevzal v úvahu, že stěžovatel uspěl v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, když soud rozhodl, že difamující výroky žalovaného o něm nejsou pravdivé. V rozhodování o nákladech řízení soud postupoval mechanicky, neposoudil věcně, co je v souzené věci hlavní a co doprovodné. Došlo tak k situaci, kdy stěžovatel, do jehož práv bylo protiprávně zasaženo, je nucen hradit náklady řízení, které dosáhly výše 50.443,- Kč, zatím co žalovanému žádné náklady nevznikly. Pokud jde o zpětvzetí části žaloby, namítal stěžovatel, že žalobu vzal zpět proto, že soudní poplatek činil cca 40.000,- Kč a ten nebyl schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům zaplatit. Dále poukazoval na některá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kdy tento soud v obdobných případech přiznává žalobcům plnou náhradu nákladů.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Otázku nákladů řízení rozhodoval Vrchní soud v Praze v souladu s občanským soudním řádem. Podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl ve sporu částečný úspěch, když v části návrhu soud řízení z jeho popudu zastavil. Bylo tedy na úvaze soudu, zda náhradu nákladů poměrně rozdělí nebo zda vysloví, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů, což i udělal. Své rozhodnutí sice stručně, ale podle přesvědčení Ústavního soudu řádně zdůvodnil. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby před podáním žaloby k obecnému soudu zvážili všechny okolnosti a možné důsledky žaloby, včetně nákladů, které se žalobou souvisí. Případný neúspěch ve sporu či povinnost uhradit vzniklé náklady nelze pak vyčítat obecnému soudu jako zásah do ústavních práv, pokud v řízení byla dodržena příslušná zákonná ustanovení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.2003 čj. 1 Co 86/2002-159, ve výrocích týkajících se nákladů řízení nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu