ECLI:CZ:US:2003:4.US.278.02
sp. zn. IV. ÚS 278/02
Usnesení
IV. ÚS 278/02
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2002, čj. 14 Co 31/2002 - 41, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 9. 2001, čj. 19 C 96/2001 - 25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst.3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka uvádí, že se u Krajského soudu v Plzni domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, kterým byla zamítnuta její žaloba o určení platnosti nájemní smlouvy ze dne 16. 12. 1996. Krajský soud její návrh zamítl s tím, že stěžovatelka se nedomáhá určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nýbrž určení existence právní skutečnosti (platnosti nájemní smlouvy). Stěžovatelka namítá, že dle právní teorie je za právní skutečnost považována taková skutečnost, se kterou právo spojuje vznik, změnu či zánik právního vztahu. Takovou skutečností je právní úkon nebo právní událost. Platnost či neplatnost nájemní smlouvy tedy právní skutečností není. Právním vztahem je pak takový vztah, ze kterého dle platného práva vyplývají práva a povinnosti. Stěžovatelka se tedy domáhala určení, zda tu právní vztah je či není.
Krajský soud zamítl stěžovatelčin návrh také s tím, že v této věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Stěžovatelka má za to, že naléhavý právní zájem je dán zejména tehdy, závisí-li na rozhodnutí soudu rozhodnutí jiných orgánů nebo v situaci, kdy právům subjektu hrozí vážná či těžko nahraditelná újma. Stěžovatelka v průběhu řízení tento naléhavý právní zájem označila tvrzením, že jí ze zákona vyplývá povinnost doložit živnostenskému úřadu doklady o vlastnickém či jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo firmy a že pro nesplnění této povinnosti může být postižena pokutou nemalé výše. Dle ustanovení čl. VIII, odst. 20 zákona č. 370/2000 Sb. rejstříkový soud může stěžovatelku zrušit pro nesplnění podmínky ustanovení §110 odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku, neboť společenská smlouva společnosti s ručením omezeným musí obsahovat firmu a sídlo společnosti. Vysoká pokuta či zrušení a likvidace by stěžovatelce nepochybně přinesly vážnou a těžko nahraditelnou újmu, a naléhavý právní zájem je tedy dán.
Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že okresní soud neprovedl všechny důkazy ke zjištění, zda tu naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby je. Obecné soudy navíc zcela nepravdivě tvrdí, že stěžovatelka uvedla, že pronajaté prostory nemá možnost využívat. Krajský soud dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka chce živnostenskému úřadu doložit nepravdivou skutečnost, když jako své sídlo oznamuje jiné místo, než kde provádí svoji podnikatelskou činnost. Stěžovatelka připomíná, že situace, kdy je sídlo firmy odlišné od místa provozovny či kanceláře, není zákonem zakázána.
Stěžovatelka má za to, že obecné soudy učinily svůj závěr na základě neúplných skutkových zjištění, když nepřihlédly ke stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem a následně nesprávně zhodnotily právní stav věci. Na základě toho stěžovatelka tvrdí, že státní moc nebyla uplatněna zákonem stanoveným způsobem a že se jí nedostalo soudní ochrany. Z výše uvedených, jakož i dalších, důvodů, stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp.zn. 19 C 96/2001, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 9. 2001, čj. 19 C 96/2001 - 25, byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení platnosti nájemní smlouvy ze dne 16. 12. 1996. Dne 4. 2. 2002 bylo toto rozhodnutí potvrzeno ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 14 Co 31/2002 - 41.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však evidentně nejde.
Podstata stěžovatelčiny věci spočívá v tom, zda byla v jejím případě opodstatněná žaloba na určení dle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, tedy zda zde existuje naléhavý právní zájem či nikoli. Z dlouhodobě ustálené judikatury vyplývá, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění dle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu. Prevence totiž ztrácí jakýkoliv smysl (naopak nastupuje požadavek reparace v podobě odstranění následků porušení práva) a žalobce již nemůže mít žádný právní zájem na určení právního vztahu nebo práva.
V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, připustila judikatura naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se předejít) případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu). Zmíněné funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna uvedená podmínka.
Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že D. P., jednatel stěžovatelky, při jednání před soudem první instance uvedl, že kancelář (sídlo firmy) v současnosti nevyužívá a že ji ani není možné využívat, neboť se v důsledku uskutečněných stavebních úprav změnila dispozice nemovitosti, v níž se kancelář nachází. Dále uvedl, že o umožnění přístupu do kanceláře usiloval v roce 2000, možná již v roce 1999, kdy byla nařízena kontrola od VZP, byl však odmítnut. Rovněž uvedl, že v současnosti nelze doručovat na adresu firmy a proto má firma na poště v Nýřanech pronajatou poštovní schránku.
Z těchto tvrzení jednoznačně vyplývá, že tvrzené právo stěžovatelky užívat předmětné prostory na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 12. 1996 bylo porušeno. Jak již bylo výše řečeno, určovací žaloba má pouze preventivní charakter a nemá místo tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Určovací žaloba a rozhodnutí o ní by totiž nevytvořilo pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a nepředešlo by případné další žalobě na plnění. Z toho vyplývá, že nebyly splněny výše uvedené podmínky přípustnosti žaloby na určení dle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v tomto případě byla namístě žaloba na plnění dle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu, kterou se stěžovatelka měla domáhat umožnění přístupu a možnosti nerušeného užívání předmětných prostor. V řízení na základě této žaloby by pak jako předběžná otázka byla řešena i otázka platnosti nájemní smlouvy a tedy i existence nájemního vztahu mezi stěžovatelkou a vlastníkem nemovitosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost - včetně návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí - v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu