ECLI:CZ:US:2003:4.US.28.03
sp. zn. IV. ÚS 28/03
Usnesení
IV. ÚS 28/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím zrušil Nejvyšší soud ČR k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaného v neprospěch stěžovatele a dalšího spoluobžalovaného, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 8 To 25/02, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, čj. 1 T 31/95-5300, a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu rovněž zastaveno trestní stíhání jmenovaných pro skutek ve výrokové části rozhodnutí blíže popsaný. Nejvyšší soud výše označeným usnesením taktéž zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení Vrchního soudu v Praze obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Tomuto soudu současně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 40 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S poukazem na bližší ústavněprávní argumentaci zrekapituloval pro věc relevantní dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, obsáhlou argumentací vznesl výhrady proti závěrům v napadeném rozhodnutí učiněným a posléze se domáhal, aby Ústavní soud toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pro namítaná protiústavní pochybení nálezem zrušil.
Po přezkoumání, zda podaný návrh splňuje formální (procesní) podmínky stanovené zákonem, které jsou nezbytným předpokladem jeho věcného projednání, je nucen Ústavní soud připomenout, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v citovaném ustanovení, je totiž mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR), resp. tehdy, když je řízení ve věci pravomocně skončeno [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V dané věci stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy tomu tak doposud není, neboť napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 8 to 25/02, z čehož je zřejmé, že jmenovaný soud je povinen vydat rozhodnutí nové, kdy teprve poté bude předmětné řízení pravomocně skončeno.
V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu za tohoto procesního stavu nepřísluší se ústavní stížností meritorně zabývat, nýbrž mu nezbývá než konstatovat, že podaný návrh nesplňuje nezbytnou formální náležitost, jíž je pravomocné ukončení meritorního řízení před obecnými soudy. Nebyl tak splněn požadavek vyjádřený v ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto byl návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj