ECLI:CZ:US:2003:4.US.286.02
sp. zn. IV. ÚS 286/02
Usnesení
IV. ÚS 286/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. J.H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 12 C 93/2001-24, ze dne 23. 11. 2001 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 25/2002-38, ze dne 14. 3. 2002, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s odvoláním se na porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, shora označená rozhodnutí obecných soudů. Prvním z nich, jak bylo Ústavním soudem zjištěno ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 12 C 93/2001, byla zamítnuta žaloba stěžovatele a dalších žalobců, směřující proti žalovanému městu K., na určení, že smlouva o plnění závazku, uzavřená dne 4. 1. 1996 mezi městem K. a žalobci, je neplatná. Soud I. stupně, jak patrno z jeho odůvodnění, při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že rozsudkem téhož soudu, čj. 12 C 82/99-48, ze dne 22. 7. 1999, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Co 517/99-77, ze dne 13. 6. 2000, byla žalobcům - tehdy v řízení žalovaným - uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 540 000,- Kč, přičemž v uvedeném řízení byla otázka platnosti smlouvy ze dne 4. 1. 1996, o plnění závazku, posuzována soudem prejudiciálně, a za tohoto stavu, kdy tato otázka byla již soudem v uvedeném řízení, které bylo pravomocně skončeno, posouzena, dospěl k závěru, že u stěžovatele nyní není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., neboť žaloba na určení není opodstatněna tam, kde lze žalovat na plnění, a v daném případě naléhavý právní zájem není dán, neboť rozhodnutí o tomto návrhu nemůže nic změnit na pravomocném rozhodnutí vydaném na základě žaloby na plnění. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který svým usnesením, sp. zn. 19 Co 25/2002, ze dne 14. 3. 2002, rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Dospěl totiž, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, k závěru, že předchozími soudními rozhodnutími bylo sice rozhodnuto o plnění, ale nejprve musel soud jako prejudiciální posoudit otázku platnosti smlouvy ze dne 4. 1. 1996, a učinil tedy závěr, že na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který zastává názor, že v jeho případě otázka platnosti či neplatnosti smluvního vztahu v řízení o povinnosti plnění posuzována nebyla, otázku platnosti právního aktu, stejně jako například námitku promlčení, soud z úřední povinnosti nezkoumá, vychází z toho, co strany navrhují a jak argumentují, a nelze tedy usuzovat, že v každém řízení o plnění soud zkoumá z úřední povinnosti platnost smluvního vztahu. Kdyby tomuto tak bylo, musel by být názor soudu obsažen ve výroku, tedy v rozhodnutí samém, neboť nic jiného než rozhodnutí soudu nemá na postavení stran žádné důsledky. Nelze tedy podle něj dovozovat, že přiřknul-li soud jedné ze smluvních stran plnění automaticky, aniž by to však vyjádřil ve výroku, rozhodl o platnosti či neplatnosti smluvního vztahu. Uvádí dále, že přestože lze namítat povinnost stran uvést všechny své argumenty u jednání, tedy například i argument domnělé neplatnosti, už při řízení u soudů obecných, nelze jim odepřít současně právo dosáhnout soudního výroku o platnosti či neplatnosti smluvního vztahu, když o této platnosti či neplatnosti kdykoliv získají pochybnosti. Soud může vyslovit názor, že je-li možné žalovat na plnění, není možné žalovat na určení, protože tím nebrání občanu domoci se soudní ochrany, jen mu dává návod, jak tak hospodárněji učinit. Zvolit opačný postoj, tedy že není možné přezkoumat soudně platnost či neplatnost smluvního vztahu proto, že již bylo rozhodnuto o plnění, aniž však soud současně přezkoumal a jasným výrokem a odůvodněním rozhodl o platnosti či neplatnosti smluvního vztahu, odepřením práva na soudní ochranu je. S ohledem na vše shora uvedené a vzhledem k tomu, že nemá jinou možnost, jak se svého práva na soudní ochranu domoci, navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podrobně vyložil, jaké právně významné skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že ve sporu je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Je tedy přesvědčen, že neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu, zaručované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť neúspěch v samotném sporu, byť v podobě zastavení řízení v souladu se zákonem, nelze považovat za porušení zmíněného práva stěžovatele.
Ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal dovolání, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2002, a o tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, ze dne 19. 9. 2002, tak, že dovolání zamítl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl, přestože se Nejvyšší soud ČR podaným dovoláním věcně zabýval a námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí, s nímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje, je možno odkázat, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2/93, v němž Ústavní soud zaujal názor, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění. O takovou překážku šlo, jak patrno z napadených rozhodnutí, i v projednávané věci, závěry odvolacího soudu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za zcela správné, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu