ECLI:CZ:US:2003:4.US.298.03
sp. zn. IV. ÚS 298/03
Usnesení
IV. ÚS 298/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. S. F., advokátem, směřující proti tvrzenému rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. března 2003, sp. zn. VI VZv 3/2000-2106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 27. 5. 2003, stěžovatel napadá v záhlaví uvedené vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze, jímž bylo reagováno na jeho návrh na zastavení trestního stíhání a další dokazování v přípravném řízení. Stěžovatel se domnívá, že citované vyrozumění, jež považuje za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zasahuje do jeho ústavně zaručených základních práv, chráněných čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly celou řadu jím k provedení navržených důkazů a s jeho důkazními návrhy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly, resp. že poznatky z nich získané by mohly vést k zastavení trestního stíhání v jeho věci. Proto se domáhá, aby Ústavní soud napadené vyrozumění státního zástupce nálezem zrušil a uložil orgánům činným v trestním řízení postupovat v souladu s podáním stěžovatele ze dne 3. března 2003, obsahujícím výše zmíněné návrhy.
Po přezkoumání formálních podmínek návrhu byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou. Ústavní soudnictví je budováno na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem), a to ani v rámci kontinuálně vedeného řízení, možná.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor vyjádřený v ústavní stížnosti, tj., že vyrozumění (opatření) o nevyhovění návrhu na zastavení trestního stíhání a na doplnění dokazování je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Tento názor Ústavní soud bezvýhradně nesdílí. Pouze za situace, kdy by bylo bezprostředně a prokazatelně z hlediska vzájemné souvztažnosti spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by ústavní stížnost mohla přicházet v úvahu. V tomto směru je třeba odkázat na závěry deklarované v nálezu Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 62/95. Zde Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. O obsahu a rozsahu dokazování rozhodují orgány činné v trestním řízení. Stěžovatel bude mít možnost své návrhy na doplnění dokazování předkládat v průběhu celého trestního řízení, kdy v konečné fázi právě obecné soudy rozhodnou, zda připustí jejich provedení či nikoliv. Nelze tedy říci, že by stěžovatel neměl možnost tyto důkazy dále navrhovat, přičemž bude právě na obecných soudech, aby se s jeho důkazními návrhy řádně vypořádaly a vyložily k nim svá stanoviska, jež naleznou výrazu v jejich rozhodnutích. Teprve po pravomocném skončení řízení je i ve vztahu k těmto návrhům stěžovateli otevřena cesta dožadovat se případné nápravy tvrzených protiústavních vad či jejich důsledků cestou ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů byl návrh stěžovatele podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj