ECLI:CZ:US:2003:4.US.305.03
sp. zn. IV. ÚS 305/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci 1) Z. P., 2) V. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, čj. 26 Nc 4/2003-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností domáhají se řádně zastoupení stěžovatelé kasace usnesení odvolacího soudu tak, jak je shora uvedeno.
Tímto usnesením došlo podle jejich názoru k porušení základních a ústavně zaručených práv. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postup Okresního soudu v Kolíně a jeho soudkyně JUDr. Ivy Winklerové není v souladu s nestranností při rozhodování věci, vyslovují domněnku, že jsou zkracováni na svých právech garantovaných jim čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhují, aby Ústavní soud napravil jimi tvrzená pochybení právě zrušením usnesení odvolacího soudu.
Ústavní soud vyžádal si před rozhodnutím o podané stížnosti příslušný spis Okresního soudu v Kolíně 9 C 1175/2001 a připojil svůj vlastní spis II. ÚS 672/02. Z těchto spisů a v návaznosti na údaje uvedené v ústavní stížnosti bylo možno Ústavnímu soudu dospět k závěrům dále uvedeným.
Ústavní stížnost není opodstatněna.
Jádrem námitek stěžovatelů - jak již shora uvedeno - jest jejich domněnka, že jim je upíráno právo na spravedlivý proces. To dovozují z toho, že podle jejich mínění má být ve sporu, který proti nim zahájili žalobci M. K., V. D. a M. D. (po úmrtí prvé žalobkyně vystupují v řízení pouze V. D. a M. D.) dne 21. 9. 2001, rozhodovat soudkyně JUDr. Iva Winklerová. Stěžovatelé - v řízení žalovaní - mají za to, že se jedná o soudkyni podjatou. Dovozují to (a to jak v řízení před obecným soudem, tak v ústavní stížnosti) mimo jiné z toho, že s uvedenou soudkyní uzavřelo město Kolín nájemní smlouvu, ačkoli neměla tato soudkyně splňovat žádnou z podmínek pro takový postup města, argumentují i údaji z jiných řízení (část IV. ústavní stížnosti) a namítají, že jsou v řízení poškozováni, a to mimo jiné i tím, že ve věci nebylo dosud nařízeno žádné jednání. Ze všech těchto důvodů podrobněji vyložených v podání na č. l. 55 spisu Okresního soudu v Kolíně navrhli stěžovatelé, "aby byla věc přikázána k projednání jinému soudu z důvodu vhodnosti a z důvodu podjatosti soudců Okresního soudu v Kolíně". Tento jejich návrh byl soudu prvé instance doručen 3. 9. 2002; stěžovatelé byli vyzváni soudem, aby své podání doplnili, k čemuž došlo jejich přípisem z 4. 2. 2003. Okresní soud v Kolíně, poté, kdy se žalobci k těmto návrhům žalovaných (ústavních stěžovatelů) vyjádřili, postoupil spis soudu druhé instance. Ten rozhodl usnesením, jež je napadeno ústavní stížností.
Navíc pak v rámci téhož občanskoprávního sporu podali titíž stěžovatelé i ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 5. 2002, čj. 9 C 1175/2001-32, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2002, čj. 22 Co 246/2002-50. Těmito usneseními bylo rozhodováno o předběžném opatření, jímž byla žalovaným uložena povinnost zajistiti ve specifikovaném rozsahu žalobcům pitnou vodu do bytu, v usnesení rovněž přesně identifikovaném. Poněvadž stěžovatelé zdůvodňují podjatost soudkyně JUDr. Ivy Winklerové též mimo jiné svými námitkami právě proti tomuto předběžnému opatření soudkyní vydanému, přihlédl Ústavní soud jako k důkazu i ke spisu Ústavního soudu II. US 672/02. Z něho zjistil, že ústavní stížnost v této věci podaná byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením z 11. 7. 2003.
V dané věci je jisté, že se ústavní stěžovatelé subjektivně považují za dotčené v ústavně zaručených právech tím, že věc má rozhodovat Okresní soud v Kolíně a zvláště pak soudkyně tohoto soudu JUDr. Iva Winklerová. Stěžovatelé v příslušném řízení podali a doplnili návrh, v němž zdůvodnili, proč má dle nich být tato soudkyně vyloučena z projednávání věci a proč je vhodné, aby byla věc delegována jinému soudu. Soud k tomu povolaný, tj. Krajský soud v Praze, se výhradami stěžovatelů zabýval a tak, jak bylo jeho povinností dle občanského soudního řádu, vysvětlil v důvodech svého usnesení, proč výtkám stěžovatelů nevyhověl. Jestliže nyní v ústavní stížnosti tytéž výtky stěžovatelé opakují (a to bez přesvědčivé ústavně právní argumentace), domáhajíce se toho, aby na jejich základě Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil, nežádají po Ústavním soudu nic jiného, než aby právě Ústavní soud vstoupil v průběhu občanskoprávního řízení do celého sporu jako soud další instance. K tomu však Ústavní soud přistoupit nemůže. Není totiž - jak mnohokráte ve své judikatuře konstatoval - součástí soustavy soudů obecných, není jim nadřízen a nesmí si na sebe atrahovat oprávnění vstupovat do jejich činnosti, ledaže by tyto soudy vykročily při vedení procesu a svého rozhodování z mezí zaručujících ochranu základních a ústavně i mezinárodními smlouvami chráněných práv účastníků.
V této věci nepochybně náleží nikoli Ústavnímu soudu, ale soudům obecným, konkrétně Krajskému soudu v Praze, aby na základě znalostí spisu i argumentace účastníků důsledně zvážil, zda je důvod pro odnětí věci soudkyni JUDr. Ivě Winklerové, ba navíc i důvod pro odnětí věci všem soudcům Okresního soudu v Kolíně. K základním ústavním právům nepochybně patří právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Rovněž k základním právům patří právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Tato práva svědčí každému účastníkovi soudního řízení, v této věci jak ústavním stěžovatelům, tak vedlejším účastníkům, v řízení žalobcům. K odnětí věci z rozhodování soudce, popř. soudu, který věc rozhodovat jako zákonný soudce (soud) má, může dojít jen ze zákonem předvídaných důvodů. Každé jiné odnětí by bylo nejen protizákonné, ale protiústavní. Je povinností obecných soudů, avšak i soudu Ústavního, aby při zjišťování, popř. přezkoumávání tohoto zjišťování, důvodů, pro něž má věc rozhodovat jiný soudce či soud, přistupovaly s krajní opatrností. Ústavní soud již dříve judikoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, příp. soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (nález II. ÚS 105/01). Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od této své judikatury.
V dané věci nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by mohlo vést k závěrům, že se stěžovatelům nedostává fair procesu. Jejich námitkami se k tomu povolaný soud zabýval, avšak v podstatě i v souladu s judikaturou Ústavního soudu je odmítl jako námitky subjektivní. Ani zatímní délka řízení před obecnými soudy nezakládá v tomto okamžiku přesvědčivý důvod k tomu, aby Ústavní soud dovodil protiústavnost napadeného usnesení Krajského soudu v Praze. Nelze ostatně přehlédnout, že z části byla délka řízení ovlivněna právě i tím, že muselo být rozhodováno o námitkách ústavních stěžovatelů, jež jsou nyní i předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že pokud by v této věci a nyní zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, přivodil by tím stav nikoli ústavně souladný, a to nejen tím, že by vstoupil do jurisdikce obecných soudů, ale i tím, že by odňal v rozporu s ústavním pořádkem účastníkům právo na zákonného soudce.
Podle §43 odst,. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítne návrh zjevně neopodstatněný. Ježto podaná ústavní stížnost právě takovým návrhem je, musel Ústavní soud rozhodnout tak, jak je ve výroku uvedeno.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu