ECLI:CZ:US:2003:4.US.308.03
sp. zn. IV. ÚS 308/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného JUDr. I. J., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.9.2002, čj. 12 Nc 111/2002-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4.6.2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.9.2002, čj. 12 Nc 111/2002-56. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 12 Nc 111/2002 a z něj zjistil, že dne 15.4.2002 podala manželka stěžovatele tomuto soudu návrh na úpravu vyživovací povinnosti stěžovateli vůči nezletilým dětem A. F. (nar. 1984) a M. F. (nar.1989), později rozšířený (při jednání soudu dne 29.5.2002) též na úpravu výchovy nezletilých po dobu před a po rozvodu. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 4.9.2002 rozsudkem čj. 12 Nc 111/2002-56 rozhodl tak, že nezletilé děti se na dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů svěřují do výchovy a výživy matky. Současně stanovil otci nezletilých (ústavní stěžovatel) výživné a rozhodl o nedoplatku výživného.
Stěžovatel napadl rozsudek odvoláním, ve kterém poukazoval na to, že rozhodnutí nebylo podle jeho názoru přijato po právu, neboť ač byl soud řádně obeznámen se skutečností, že je v řízení zastoupen advokátem, advokáta řádně neobeslal, a ten se proto nemohl zúčastnit jednání soudu dne 4.9.2002. Soud telefonické upozornění advokátky na tuto skutečnost, učiněné hodinu a půl před jednáním, označil za omluvu z jednání. Dále namítal nesprávné právní posouzení věci a skutečnost, že se nemohl vyjádřit ke všem důkazům, zejména ke zprávě kolizního opatrovníka ze dne 6.6.2002, čímž bylo zasaženo do jeho práv účastníka řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku a výchově A. F. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výchově nezletilé M. F. a ve výroku o běžném výživném potvrdil. Dále změnil výrok o nedoplatku výživného. Rozsudek odůvodnil tak, že důvodem pro zrušení výroku o výchově A. F. byla skutečnost, že A. F. dosáhla v průběhu řízení zletilosti. Dále soud uvedl, že podle úředního záznamu ze dne 4.9.2002 sdělila právní zástupkyně stěžovatele soudu telefonicky, že obsílku k jednání nedostala, klienta k jednání pošle a souhlasí s tím, aby bylo jednáno bez její přítomnosti. Z obsahu protokolu z předmětného jednání nevyplývá, že by stěžovatel výslovně požádal o odročení jednání pro nepřítomnost svého právního zástupce; jen v závěru jednání proklamoval, že o odročení žádal. Pokud jde o nemožnost vyjádřit se ke zprávě kolizního opatrovníka, z protokolu o jednání ze dne 11.6.2002 vyplývá, že tomuto jednání byl přítomen jak stěžovatel tak jeho právní zástupkyně. Zpráva kolizního opatrovníka byla na tomto jednání čtena a byla v opise předána stěžovateli. Ten se k ní nevyjádřil. Pokud jde o námitku, že soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav, Městský soud ji neshledal důvodnou. Soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu správně zjistil výdělkové možnosti otce i matky nezletilých dětí a na tomto základě určil vyživovací povinnost. Při rozhodování o svěření dětí do výchovy vycházel mimo jiné i ze stanovisek nezletilých dětí a v souladu se stanoviskem otce, vysloveným při posledním stání, rozhodl o jejich svěření do výchovy matky.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel včas ústavní stížností, ve které namítal, že postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Porušení spatřuje především v tom, že dle jeho názoru soud přistupoval k souzené věci zaujatým způsobem. Jednání před Obvodním soudem dne 4.9.2002 proběhlo bez přítomnosti advokátky stěžovatele, aniž tato byla k jednání obeslána. Soud zároveň neodročil jednání, jak o to stěžovatel v tomto případě řádně žádal. Bylo tedy porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přítomnosti jeho právního zástupce. Soud I. stupně navíc vyslechl tehdy nezletilou A. F. bez přítomnosti stěžovatele, jeho bývalé manželky i její právní zástupkyně. Tím porušil rovnost stran v řízení. Soud rovněž nedal stěžovateli možnost vyjádřit se ke všem důkazům, zejména ke zprávě kolizního opatrovníka ze dne 6.6.2002.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Stěžovatel především namítal, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud však takový zásah do stěžovatelových práv neshledal. Jeho tvrzení o zaujatém a osobně vyhraněném přístupu soudu, uvedená v ústavní stížnosti, nejsou ze spisu nikterak doložená. Pokud jde o námitku, že jednání soudu I. stupně dne 4.9.2002 bylo konáno bez přítomnosti advokátky, obstojí potud, že soud pochybil při obesílání právní zástupkyně stěžovatele, ta však alespoň dodatečně byla soudem o nařízeném roku předem informována a vyslovila telefonicky souhlas s tím, aby bylo jednáno bez její přítomnosti. Tato skutečnost byla konstatována na počátku jednání a stěžovatel ji vzal na vědomí. Teprve později (ke konci jednání) požadoval zaprotokolování žádosti o odročení jednání. Závěrečný návrh stěžovatel neučinil, vyslovil se však tak, že pokud jde o výchovu dětí, respektuje jejich přání a souhlasí s tím, aby děti byly svěřeny do péče matky. K výši výživného se nevyjádřil.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností se stěžovatel jen snaží zvrátit rozhodnutí obecných soudů. V samotné skutečnosti, že nalézací a odvolací soudy nesdílely jeho právní názor, totiž nelze spatřovat neústavnost. Ostatně k okolnostem namítaným v ústavní stížnosti zaujal stanovisko ve svém rozhodnutí již odvolací soud a své závěry přesvědčivě a ústavně konformním způsobem zdůvodnil. Ústavní soud tedy neshledal, že by postup Městského soudu v Praze byl v souzené věci v rozporu se zákonem.
Námitka stěžovatele, že nalézací soud si uvědomoval, že porušuje (při jednání dne 4.9.2002) pravidlo "rovnosti zbraní", což stěžovatel vyvozuje ze skutečnosti výslechu tehdy nezletilé A. F. bez přítomnosti rodičů a právního zástupce matky, je pouze dodatečnou spekulací vykazující navíc značnou nelogičnost - naopak principu rovnosti stran (ale zřejmě i zájmu nezletilé dcery stěžovatele a jeho tehdejší manželky) zcela odpovídal právě ten procesní postup soudu, který byl zvolen.
Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že odvolací soud jednal vůči němu "značně hrubě", "námitky a žádosti právní zástupkyně stěžovatele zlehčoval a znevažoval", v čemž stěžovatel shledává porušení práva na projednání věci nestranným soudem. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem naopak lze mít za prokázáno, že do protokolu byly k žádosti zástupkyně stěžovatele zachyceny rozhodné okolnosti jednání, a to včetně těch, které svědčí o jeho rozjitřené atmosféře. Ústavní soud nemůže souhlasit se zřejmě nevhodným výrokem předsedkyně senátu (její upozornění zástupkyni otce, že "zbytečně dělá monstrproces z řízení o výchovu a výživu dětí"), avšak to samo o sobě nemůže být důvodem ke kasaci rozsudku odvolacího soudu přijatého jeho senátem, nehledě na to, že minimálně stejně nepřijatelných výroků se v odvolacím roku dopustila i stěžovatelova advokátka ničím nepodloženým nařčením, že soud odcizil plnou moc; jestliže předsedkyně senátu sdělila zástupkyni otce, že její chování není v souladu s kodexem advokátní komory, nedopustila se tím žádné stranickosti; v tomto směru nedošlo k vykročení z rámce zákona či ústavnosti. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel uvedené upozornění ve své ústavní stížnosti posunuje v rozporu s obsahem spisu do zcela jiné roviny.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.9.2002, čj. 12 Nc 111/2002-56, ani řízeními, která jejich vydání předcházela, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu