ECLI:CZ:US:2003:4.US.322.02
sp. zn. IV. ÚS 322/02
Usnesení
IV. ÚS 322/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. N. K., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Nc 30/2002, ze dne 25. 2. 2002, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 Mgr. E. N. a JUDr. J.H. nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci, vedené pod sp. zn 19 P 194/95 - v řízení o svěření nezletilého M. K. do výchovy jeho babičky J. P.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vyloučení soudkyně Mgr. E. N. navrhovala, neboť tato při jednání, konaném dne 13. 12. 2001, svým chováním vyjadřovala nepřípustně svůj názor na věc, na jednotlivé důkazy a presumovala právní závěry, které budou z důkazů vyvozeny. Se stěžovatelkou jednala nerovnoprávně, ponižujícím způsobem, zvyšovala hlas a jednala s ní mentorským způsobem. I když výroky soudkyně nebyly zaprotokolovány, podezření z podjatosti soudkyně vyplývá i z nepřímých důkazů vytvářejících řetěz, na základě kterého je možno k tomuto závěru dospět. Jedním z nich je okolnost, že soudkyně nedala podnět k zastavení řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. SPO 19 Nc 633/2002, ve kterém bylo vydáno usnesení, kterým byl nezletilý M. K. svěřen do péče babičky postupem dle §74 o.s.ř., ačkoliv takový úkon před zahájením řízení v rámci tzv. předběžného řízení neměl být konán, neboť v téže věci byl podán návrh babičky na svěření vnuka do její péče, a tím zahájeno řádné řízení, namístě bylo tedy uplatnit návrh nikoliv formou předběžného opatření, ale v rámci řádného opatrovnického řízení. Podezření z podjatosti vyvolává okolnost, že některé důležité písemnosti a podání ze strany stěžovatelky byly soustředěny do obálky, aniž byly žurnalizovány. Dále, jak se stěžovatelka dodatečně dověděla od sociálního kurátora, že jmenovaná soudkyně mimo jednání a soudní síň, bez přítomnosti stěžovatelky, na chodbě soudu vyzvala zástupce OPD a babičku nezletilého k zorganizování jeho výslechu na Policii ČR o obvinění stěžovatelky z útisku syna. Syn byl následně druhý den bez její přítomnosti Policií ČR vyslechnut. Soud dále odmítl přijmout stěžovatelkou navržené zásadní důkazy o babičkou bludně vykonstruovaných důvodech pro změnu výchovy syna. K námitce soudu, že námitku podjatosti uplatnila až při druhém ústním jednání zdůraznila, že chování soudkyně při jednání dne 13. 12. 2001 bylo poslední okolností ve zmíněném řetězci, a lhůta 15 dnů pro uplatnění námitky je tak splněna. V řízení nebyla právně zastoupena a nedokázala prosadit, aby soudkyně inkriminované výroky zaprotokovala, a právě tato okolnost v ní vyvolala potřebu námitku podjatosti uplatnit. Městský soud dostatečně neodlišil samotnou okolnost spočívající v postupu soudce, který samozřejmě nemůže být dle §14 odst. 4 o.s.ř. důvodem k podání námitky podjatosti, od okolnosti, že právě uvedený postup soudce se projevil v jeho vztahu k účastníkům a k věci.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a s odkazem na obsah spisu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Babička nezletilého J. P. a Úřad městské části Praha 10, odbor sociální, oddělení péče o děti a rodinu se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 19 P 194/95, a spisem téhož soudu, sp. zn. 19 Nc 633/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není důvodná.
Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že vzhledem k tomu, že matka námitku podjatosti uplatnila až po druhém ústním jednání, připadal v úvahu pouze postup dle ust. §15a odst. 2 o.s.ř., tj. že důvod pro vyloučení soudkyně vznikl později, a to při jednání dne 13. 12. 2001. Stěžovatelka v návrhu na vyloučení argumentovala okolnostmi spočívajícími v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci, to však samo o sobě nemůže být důvodem pro její vyloučení a projednávání této věci. Matka neuvedla, že by soudkyně měla poměr k věci vyplývající z jejího zájmu na projednávané věci a ani, že by měla poměr k účastníkům či jejich zástupcům, kdy pouze takové skutečnosti by mohly vést, při jejich prokázání, k vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování této věci.
Jak Ústavní soud ověřil, obsah připojeného spisu nenasvědčuje opodstatněnosti v ústavní stížnosti uvedených námitek stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že chování soudkyně při jednání, konaném dne 13. 12. 2001, bylo posledním článkem završujícím řetězec okolností, ze kterých vyplývala podjatost soudkyně. Tomuto jednání však předcházelo pouze jednání konané 4. 12. 2001, kde navrhovatelka přednesla svůj návrh, stěžovatelka se k němu vyjádřila a byl vyslechnut nezletilý syn. Jednání bylo odročeno za účelem vyžádání lékařských sdělení (psychiatra, psychologa), k jejichž vyžádání dala stěžovatelka souhlas. Při jednání, konaném dne 13. 12. 2001, byly podrobně vyslechnuty navrhovatelka i stěžovatelka. Z obou protokolů o jednání nevyplývá, že by byly vznášeny námitky proti protokolaci, že by stěžovatelkou bylo navrhováno provedení dalších důkazů, jejichž provedení by soud nevyhověl, a že by ze strany soudu byly stěžovatelce kladeny jakékoliv dotazy. Námitku, že stěžovatelka nebyla při řízení schopna prosadit, aby soudkyně zaprotokovala inkriminované výroky, stěžovatelka uplatnila až v ústavní stížnosti, nikoliv ve vlastním podání ze dne 17. 12. 2001, kterým námitku podjatosti uplatnila. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Ve spise okresního soudu jsou založeny a evidovány všechny materiály, o kterých se stěžovatelka ve svých podáních zmiňuje, jež by měly prokazovat synovo neuspokojivé chování, a ze kterých vyplývá, kdy byl syn hospitalizován, kdy a za jakých okolností propuštěn do péče babičky, event. stěžovatelky. Na č.l. 24 -32 listu je založen přípis stěžovatelky ze dne 10. 12. 2001, ve kterém podává vyčerpávající a chronologický popis událostí v rodině, ze kterého jasně vyplývá postoj stěžovatelky k jednání její matky - babičky nezletilého a jejího syna. K datu, kdy bylo rozhodováno o podjatosti soudkyně nejsou ve spisu založeny návrhy stěžovatelky na provedení důkazů, ze kterých, jak uvádí, by mělo vyplývat, že její matka bludně vykonstruovala podklady pro změnu výchovy syna stěžovatelky. Z obsahu spisu nebyla zjištěna žádná okolnost vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti soudkyně.
Dle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle §15a o.s.ř. je účastník povinen námitku podjatosti soudce uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře uvedl, že subjektivní hledisko účastníků řízení (případně soudců samotných) je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti soudce, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní a dostatečně podložený závěr, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Dle názoru Ústavního soudu je z výše uvedeného zřejmé, že městský soud ve věci oprávněně aplikoval ust. §15a odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., a dále že námitky stěžovatelky, týkající se procesního postupu soudu, nemají podklad v soudním spise a konkrétní procesní postup soudkyně při vedení řízení sám o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení z projednání a rozhodování věci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v činnosti soudu došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konečně Ústavní soud dodává, že vlastní řízení o návrhu na svěření nezletilého do péče babičky bylo usnesením ze dne 28. 2. 2003, čj. 19 P 194/98-592, zastaveno, neboť navrhovatelka - babička nezletilého - dne 5. 2. 2003 zemřela.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článků Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěrem soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl její návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu