ECLI:CZ:US:2003:4.US.332.02
sp. zn. IV. ÚS 332/02
Usnesení
IV. ÚS 332/02
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 28. 2. 2002, čj. 8 Cmo 397/2001-43, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2001, čj. 26 Cm 152/2000-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že přeměna žalované společnosti na otevřený podílový fond je neplatná, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo byla porušeno jeho právo ústavně zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci samé uvádí, že byl akcionářem investičního fondu M., a.s., který se přeměnil na otevřený podílový fond postupem podle ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech. Přeměnou fondu se dosavadní právní postavení stěžovatele jako akcionáře investičního fondu výrazně změnilo, neboť se stal podílníkem fondu a odpovídá za případné závazky původního investičního fondu, poněvadž otevřený podílový fond sám právní subjektivitu nemá. Této odpovědnosti se nemůže jakýmkoliv způsobem zprostit, což je dle jeho názoru zcela v rozporu s obecnými zásadami a právními principy, především s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel má proto za to, že z hlediska práva na soudní ochranu osob dotčených důsledky přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond je nezbytné, aby byla připuštěna možnost napadnout tuto přeměnu žalobou, což mu obecné soudy upřely s tvrzením, že žalobou uplatněnému nároku nelze vyhovět, neboť nemá oporu v hmotném právu. Stěžovatel však za to, že obecné soudy postupovaly při výkladu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. chybně, a proto žádá, aby Ústavní soud jejich rozsudky zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 26 Cm 152/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě zamítl napadeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že přeměna investičního fondu M., a.s., je neplatná. V odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že chybí pozitivní právní úprava týkající se odpovědnosti za splnění v budoucnu vzniklých či dříve latentních a "nově vyvstalých" závazků investičního fondu po jeho výmazu z obchodního rejstříku, za pomoci analogie zákona pak dospěl k závěru, že výmazem investičního fondu z obchodního rejstříku přechází na podílníky nově vzniklého podílového fondu pouze majetek, a nikoliv závazky, a že za závazky zaniklého investičního fondu, které do jeho výmazu z obchodního rejstříku nebyly vypořádány, přebírají ručení bývalí akcionáři investičního fondu, kteří jsou ke dni vzniku podílového fondu podílníky tohoto fondu. Protože žalobní argumentace stěžovatele byla založena na obecném posouzení procesu přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond v návaznosti na platnou právní úpravu, krajský soud uzavřel, že ve věci samé neshledal rozpor zákonné úpravy přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond s Ústavou ČR a ústavně právními principy ukládání povinností, a proto žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci, který rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, i když z jiných důvodů. Podle odvolacího soudu nebylo možno žalobě vyhovět, neboť uplatněný nárok na rozhodnutí o neplatnosti přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond, tedy tvrzené subjektivní právo stěžovatele, nemá oporu v hmotném právu. Vrchní soud uvedl, že považuje přeměnu investiční společnosti na otevřený podílový fond za jinou skutečnost, která se svou povahou přibližuje právní události (zániku subjektu). Určení neplatnosti takovéto právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. S odkazem na rozsudek NS ČR ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, vrchní soud uvedl, že je-li takovéto určení existence právní skutečnosti zákonem připuštěno, nejde o určovací žalobu podle ustanovení §80c o.s.ř., ale o žalobu jinou v §80 o.s.ř. nevypočtenou. Po zjištění, že nárok na určení neplatnosti přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond zákon č. 248/1992 Sb. neupravuje a obchodní zákoník zakládá pouze právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, tedy i valné hromady investičního fondu, která rozhodla o přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond, kteréžto ochrany se stěžovatel v jiném řízení domáhá, odvolací soud dospěl k závěru o absenci opory pro uplatněný nárok v hmotném právu. S ohledem na toto zjištění se pak nezabýval otázkou právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a likvidace závazků v případě jeho přeměny.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal dovolání a ústavní stížnost. V dovolání uvedl, že považuje právní závěry vrchního soudu za chybné, mimo jiné též proto, že přeměna společnosti nemůže být svojí povahou blízká právní události (která nastává zcela bez vůle subjektů), neboť při přeměně jde o celý soubor právních úkonů učiněných z vůle a iniciativy subjektů (rozhodnutí valné hromady, vypracování projektu přeměny představenstvem, podání žádosti o povolení přeměny Komisi cenných papírů).
Vzhledem k podanému dovolání Ústavní soud vyčkal skončení řízení před Nejvyšším soudem, z jehož usnesení ze dne 15. 1. 2003, čj. 29 Odo 450/2002-63, zjistil, že dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť neshledal zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] v řešení otázky, zda se lze domáhat žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. určení, že přeměna investičního fondu na otevřený podílový fond je neplatná. Podle stěžovatele je přeměna fondu souborem právních úkonů, jejímž nutným (avšak nepostačujícím) předpokladem je rozhodnutí valné hromady, čímž se podle Nejvyššího soudu vlastně domáhal, aby soud v řízení podle §80 písm. c) o.s.ř. přezkoumal platnost usnesení valné hromady, která rozhodla o přeměně fondu, včetně postupů tomuto rozhodnutí předcházejících. S odkazem na ustanovení §131 a §183 obchodního zákoníku, která přiznávají vymezenému okruhu osob právo ve stanovené lhůtě domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady pro rozpor se zákonem, společenskou smlouvou či stanovami, Nejvyšší soud vyvodil, že takové přezkoumání, jakého se stěžovatel domáhal, provést nelze. Otázka, zda je přípustné přezkoumávat platnost usnesení valné hromady bez časového omezení i v jiných případech, než jak jsou uvedeny v citovaných ustanoveních obchodního zákoníku, byla vyřešena (v rozsudku NS ČR ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000) tak, že takové přezkoumání není - s výjimkou přezkoumání platnosti usnesení v řízení o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením do obchodního rejstříku - možné.
Předtím než Ústavní soud přistoupil ke zkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, zabýval se otázkou její přípustnosti, a to s ohledem na obsah Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného ve Sbírce zákonů dne 3. 2. 2003. Ústavní soud v tomto Sdělení oznamuje, že napříště bude přípustnost ústavní stížnosti a lhůta k podání ústavní stížnosti v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení posuzována tak, že v případě souběhu s mimořádným opravným prostředkem bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení a šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s tím, že lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Po zjištění, že o podaném mimořádném opravném prostředku, dovolání stěžovatele, bylo rozhodnuto dne 15. 1. 2002, čtvrtý senát Ústavního soudu postupoval podle dosavadní praxe platné před přijetím Sdělení č. 32/2003 Sb. připouštějící souběžné podání ústavní stížnosti a dovolání a vzhledem k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, posoudil projednávanou ústavní stížnost jako včas podanou a přípustnou.
Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolává svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli byla odepřena možnost obrátit se na soud, neboť z napadených rozsudků obecných soudů i z připojeného soudního spisu je evidentní, že stěžovatel byl od počátku jedním z účastníků soudního řízení, žalobcem, měl možnost realizovat a také realizoval svá procesní práva a vůči druhé straně sporu nebyl nikterak znevýhodněn. Důkazy předložené k prokázání jeho tvrzení obecné soudy provedly a vyhodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, stěžovatel měl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům navržených protistranou, k jím vzneseným námitkám obecné soudy přihlédly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly. Jednání před soudy obou stupňů byla veřejná a stěžovatel se jich účastnil prostřednictvím svého právního zástupce, rozsudky byly veřejně vyhlášeny. Právo stěžovatele domáhat se ochrany svých práv u obecného soudu tedy nebylo porušeno, navíc stěžovatel procesnímu postupu obecných soudů ničeho nevytýkal.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v odlišném právním názoru stěžovatele a obecných soudů na řešení jeho věci, tj. zda se lze určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat určení neplatnosti přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond pro rozpor ze zákonem a ústavně právními principy ukládání povinností. Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí vzal v úvahu i závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu, od kterých nemohl zcela odhlédnout, neboť v daných souvislostech musel řízení před obecnými soudy pojímat jako celek, jehož jednotlivé fáze obsahují institucionální záruky ochrany základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřou o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížností. Ústavní soud nepřezkoumává věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů, z hlediska ústavně právního však zkoumá, zda aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy nemá za následek porušení základních práv a svobod. Ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil pro toto přezkoumání podmínky, při jejichž splnění je dán důvod k vydání kasačního nálezu (např. sp. zn. III.ÚS 114/94, III.ÚS 84/94 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 9 a č. 34, sp. zn. III.ÚS 74/02, dosud nepublikováno).
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Obecné soudy se vyrovnaly s nastolenou problematikou sice z různých hledisek, nicméně jejich konečný závěr (zamítnutí žaloby) byl učiněn a vyjádřen způsobem ústavně konformním. V předmětné věci byly obecné soudy vázány žalobní argumentací stěžovatele pojatou v obecné právní rovině, na kterou reagovaly, aniž by v jejich rozhodnutích byly shledány prvky svévole či přepjatého formalismu. Za porušení nebo omezení práva na soudní ochranu nelze považovat případ, kdy obecné soudy vysloví, že ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nelze použít obecně pro přeměnu fondu jako takovou, když k provedení přeměny je třeba usnesení valné hromady, proti kterému se akcionáři akciové společnosti mohou dostatečným způsobem bránit u soudu podle speciálních ustanovení obchodního zákoníku zvláštní určovací žalobou. Podle Ústavního soudu lze vztah mezi zvláštními nástroji k ochraně práv a nástroji obecnými posuzovat podle principu vztahu lex specialis a lex generalis, z něhož vyplývá, že pokud je upraven zvláštní právní nástroj ochrany, musí oprávněný subjekt, pokud chce chránit své zájmy, využít právě tohoto nástroje, nedostatek takového aktivního chování nemůže nahradit postupem obecným, tj. využitím obecných nástrojů právní ochrany.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především povahou stěžovatelem uplatněných tvrzení.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu