ECLI:CZ:US:2003:4.US.350.03
sp. zn. IV. ÚS 350/03
Usnesení
IV. ÚS 350/03
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. M. H., zastoupené JUDr. T. H., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2003 čj. 32 Odo 881/2002-109, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001 čj. 6 Cmo 224/2001-69 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2000 čj. 9 Cm 696/95-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označená usnesení obecných soudů, kterými byl, shrnutě řečeno, zamítnut její návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999 čj. 9 Cm 696/95-43 a podané odvolání a dovolání odmítnuto, resp. v přípustné části zamítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatelka osvětluje předmět řízení před Krajským obchodním soudem v Praze a tvrdí, že postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť ač omluvena pro dlouhodobé zdravotní potíže, soud dne 28. 6. 1999 jednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Poté, co se její zdravotní stav částečně zlepšil, stěžovatelka dne 13. 6. 2000 požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a podala odvolání do rozsudku. Krajský obchodní soud v Praze však v záhlaví označeným usnesením návrh zamítl, neboť neshledal omluvitelné důvody pro zmeškání lhůty. Toto rozhodnutí Vrchní soud v Praze potvrdil, když rozhodujícím argumentem bylo zjištění, že stěžovatelce byla na její vlastní žádost obnovena od 1. 5. 2000 advokátní licence a byla-li schopna vykonávat advokátní praxi, nepochybně byla způsobilá konat i ve své věci, a to v zákonné patnáctidenní lhůtě, tedy do 15. 5. 2000. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR, který dle stěžovatelky akceptoval hodnocení obecných soudů nižších stupňů, aniž vzal v úvahu, že tyto soudy hodnotily zprávu o jejím zdravotním stavu samy, nevysvětlily, proč nevěří lékařským posudkům soudních znalců, a nevyžádaly si posouzení jejího zdravotního stavu. Stěžovatelka uvádí, že se zúčastnila jen jednoho jednání Krajského obchodního soudu v Praze ve věci samé, poté onemocněla a její zdravotní stav je takový, že není schopna adekvátního soustředění a odpovídající reakce na vnější vlivy. Nevylučuje, že její způsobilost k rozhodování v předmětné věci byla natolik omezená, že mohla být příčinou chybných procesních kroků, které vedly až k vydání rozsudku, přestože skutkové okolnosti uzavírání úvěrových smluv a vlastního řízení před Krajským obchodním soudem v Praze byly natolik zmatečné, že nutně vedou k závěru, že obecné soudy nepostupovaly tak, jak jim ukládá zákon. S tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 Cm 696/95, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné obecně připomenout, že mu v zásadě nepřísluší přezkoumávat legalitu rozhodnutí obecných soudů a ani v tom směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy vyvodily svoje závěry, hodnotit věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením.
V projednávaném případě podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu stěžovatelky s právním hodnocením skutkového stavu, tj. zda v daném případě ke zmeškání lhůty k podání odvolání došlo či nedošlo z omluvitelného důvodu ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř. Z předloženého spisového materiálu vzal Ústavní soud za prokázané, že Vrchní soud v Praze akceptoval lékařský posudek přiložený k odvolání stěžovatelky proti usnesení soudu prvého stupně, jímž byl zamítnut návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, podle kterého měla stěžovatelka v průběhu roku 1999 snížené schopnosti k soustředění, k cílenému jednání a rozhodování i schopnosti paměťové a vzal v úvahu i zjištění, že jí byl dnem 31. 12. 1998 pozastaven výkon advokacie. Soud posoudil zdravotní potíže stěžovatelky jako omluvitelný důvod zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ve věci samé, to však pouze do 1. 5. 2000, kdy stěžovatelce bylo na základě její vlastní žádosti ze dne 23. 3. 2000 zrušeno pozastavení výkonu advokacie. Tuto skutečnost vrchní soud vyhodnotil jako odpadnutí překážky bránící stěžovatelce požádat o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, neboť usoudil, že mohla-li vykonávat advokacii, byla nepochybně způsobilá konat i ve své věci. Od tohoto dne Vrchní soud v Praze počítal zákonnou patnáctidennní lhůtu, ve které však stěžovatelka návrh nepodala, a proto, zjednodušeně řečeno, zmeškání lhůty neprominul a odvolání proti meritornímu rozhodnutí odmítl jako opožděně podané. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že odmítl pro nepřípustnost dovolání směřující proti výroku I. usnesení, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, dovolání směřující proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze o odmítnutí odvolání stěžovatelky pro opožděnost zamítl, když své závěry náležitě odůvodnil.
Po zjištění, že obecné soudy v řízení, které předcházelo vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, se náležitě zabývaly ověřením předpokladů pro prominutí zmeškání lhůty a v rozhodnutích své závěry v rozsahu požadovaném občanským soudním řádem přiměřeně odůvodnily, Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že důvod pro svůj zásah neshledal. Posouzení omluvitelnosti důvodů, pro které došlo ke zmeškání lhůty, náleží nepochybně obecným soudům, a to s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat toto uvážení svým vlastním hodnocením.
Za daných okolností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené, veřejně přístupné, judikatuře vyloženo, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti, když meritorním rozhodnutím, tj. rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze 28. 6. 1999 čj. 9 Cm 696/95-43, se nezabýval a ani zabývat nemohl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu