ECLI:CZ:US:2003:4.US.362.03
sp. zn. IV. ÚS 362/03
Usnesení
IV. ÚS 362/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. října 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. - V., s.r.o., zastoupené JUDr. G. A., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, čj. 33 Odo 41/2003-91, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, čj. 19 Co 631/2000-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2003 se V. - V., s.r.o., (dále jen "stěžovatelka"), domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, čj. 33 Odo 41/2003-91, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, čj. 19 Co 631/2000-96. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala, aby oba žalovaní, tj. vedlejší účastníci JUDr. A. T. a S. T., byli povinni ve stanovené lhůtě společně a nerozdílně jí zaplatit částku 469.275,- Kč, jako doplatek ceny za dílo - stavbu rodinného domu, s příslušenstvím. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 7. 2000, čj. 33 C 275/98-55, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovatelce požadovanou částku s příslušenstvím. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem v napadené části změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že se návrh zamítá. Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedený rozsudek odvolacího soudu.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění své stížnosti zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy. Nezákonnost spatřuje v postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování znaleckým posudkem ze dne 20. 10. 1998, jež dle jejího přesvědčení nelze považovat za zcela objektivní, neboť byl zpracován na objednávku žalovaných. Stěžovatelka v řízení předložila důkazy, že reklamované závady odstranila. Pokud se na díle vyskytly další závady, jež nebyly reklamovány, nemohla je odstranit, neboť o jejich existenci, intenzitě a rozsahu nevěděla. Je přesvědčena, že v řízení byla v její neprospěch porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud důkazy nehodnotil objektivně a rovnocenně. Věc měl správně vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování a dalšímu řízení.
Ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu stěžovatelka uvedla, že ten hodnotil, zda byl naplněn dovolací důvod. Bylo tedy věcí jeho právního posouzení, zda k tomu došlo či nikoliv.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 33 C 275/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů obecnými soudy a právním posouzením její věci odvolacím a dovolacím soudem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda toto hodnocení a právní posouzení, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, představují namítané porušení práva na soudní ochranu a principu rovnosti účastníků občanského soudního řízení. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě vše posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech tohoto soudu neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud neshledal opodstatněné ani tvrzené porušení principu rovnosti účastníků v řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž bylo zcela na vůli účastníků, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí. V tomto směru ostatně ani není tvrzené porušení ústavního práva podloženo v odůvodnění ústavní stížnosti podrobnější argumentací ústavněprávní.
Samo přesvědčení stěžovatelky o údajně nezákonném postupu odvolacího soudu jednak věcně neobstojí a jednak nemá žádnou relevanci ve vztahu k tvrzenému porušení jejích základních práv. Odvolací soud naopak postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem a nedopustil se žádné nezákonnosti (a tím spíše pak žádné protiústavnosti - a jen v případě její existence mohl by a musel Ústavní soud zasáhnout).
To, že tento soud doplnil dokazování konstatováním znaleckého posudku znalce J. B., nelze v žádném případě považovat za porušení úsilí o nalézání spravedlnosti. Proti doplnění tohoto dokazování, ba dokonce ani proti posudku samotnému, neměla stěžovatelka v řízení před obecným soudem žádné připomínky (viz č.l. 69 spisu) a ani v ústavní stížnosti neuvádí, v čem by tvrzená nezákonnost měla spočívat. Provedl-li tedy odvolací soud sám důkaz a vysvětlil-li v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem, k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl, jednal tak, že tím princip fair procesu narušen nebyl. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelka mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejímu mínění, hodnotit důkazy tak, jak si ona představuje a dospět k právním závěrům, které má ona za správné. To, že odvolací soud nepřikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí soudu 1. stupně, ale rozhodl sám, ani to, že přípustné dovolání Nejvyšší soud zamítl, nelze označit za postup svévolný.
V dané věci tedy nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu