ECLI:CZ:US:2003:4.US.364.02
sp. zn. IV. ÚS 364/02
Usnesení
IV. ÚS 364/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. K., zast. Mgr. R. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2002, č.j. 21 Cdo 700/2001-104, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2000, č.j. 54 Co 8/2000-63, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.9.1999, č.j. 8 C 94/98-27, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a společnosti H. Praha, spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. W., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2002, čj. 21 Cdo 700/2001-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2000, čj. 54 Co 8/2000-63, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 9. 1999, čj. 8 C 94/98-27, vynesenými ve sporu o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel tvrdí, že obecné soudy upřely ochranu jeho právu na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušily rovnost práv účastníků před soudem dle čl. 96 Ústavy ČR a dále právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Takto tvrzený zásah do základních práv a svobod konkretizuje poukazem na skutečnost, že soudy při vymezení rozhodného období, ze kterého bylo nutno vycházet při stanovení výše jeho průměrného výdělku (tj. leden - březen 1998), přešly okolnost, že polovinu tohoto období nemohl stěžovatel pro zaměstnavatele jeho vinou pracovat a v důsledku toho byl zkrácen na právu na mzdu.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti předně poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá způsob vedení řízení, ale že polemizuje s právním názorem, který ve věci zaujal odvolací a dovolací soud. To ve svých důsledcích znamená, že jde o návrh na přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem, když se svými právními názory u obecných soudů neuspěl. V další části vyjádření konstatuje, že tvrzení stěžovatele, podle kterého s ním byl dne 17. 2. 1998 okamžitě zrušen pracovní poměr, je tvrzením ve věci zcela novým, protože v řízení před obecnými soudy se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 2. 1998, a soudy dospěly k závěru, že výpověď je neplatným právním úkonem, přičemž výpovědní doba běžela do 30. 4. 1998. Tím bylo určeno i rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku ohledně stanovení výše náhrady mzdy. Dovolací soud upozorňuje, že stěžovatel přehlíží, že průměrný výdělek se zjišťuje jen z doby odpracované v rozhodném období a uvádí, že stěžovateli nebránilo, aby se domáhal náhrady mzdy podle ustanovení §130 zákoníku práce, pokud "vinou" zaměstnavatele nemohl až do uplynutí výpovědní doby konat práci. Předmětem dovolacího řízení bylo přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu o tom, které období je rozhodné pro zjištění průměrného výdělku, Nejvyšší soud ČR byl tedy vázán dovolacím důvodem, a proto se nemohl zabývat otázkou výše průměrného výdělku. To však neznamená, že by průměrný výdělek nebyl zjištěn správně, protože stěžovatel neuvádí nic, co by závěry odvolacího soudu v tomto směru zpochybňovalo a okolnost, že polovinu rozhodného období nevykonával práci, správnost těchto závěrů zpochybnit nemůže. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vedlejší účastník, obchodní společnost H. Praha, spol. s r.o., také zdůraznil především fakt, že stěžovatel neuplatňoval nárok na náhradu mzdy podle §130 odst. 1 zákoníku práce, proto obecné soudy postupovaly striktně v souladu se zásadou non ultra petitum. K namítaným porušením čl. 96 Ústavy a čl. 6 Úmluvy konstatoval, že stěžovatel svoje tvrzení neupřesňuje, a že do jeho ústavně zaručených práv nebylo zasaženo. Vedlejší účastník se domnívá, že stěžovatel užívá ústavní stížnost jako další, a tedy nepřípustný, opravný prostředek proti rozhodnutím obecných soudů a navrhuje, aby byla jako zcela neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom Ústavní soud zjistil, že u obecných soudů probíhalo od r. 1998 řízení ohledně neplatnosti výpovědi dané stěžovateli vedlejším účastníkem a o náhradu mzdy s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 9. 1999, čj. 8 C 94/98-27, určil, že výpověď je neplatná, a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli mzdu ve výši specifikované ve výroku rozsudku (při určení výše náhrady vycházel z průměrného výdělku za období listopad 1997 až leden 1998; proto žalobu zamítl ohledně částek požadovaných nad takto určenou výši). Ve věci rozhodoval, na základě odvolání obou účastníků řízení, odvolací soud, který rozsudkem ze dne 1. 3. 2000, čj. 54 Co 8/2000-63, potvrdil výrok ohledně neplatnosti výpovědi, ohledně zamítnutí částek přesahujících vypočtený průměrný výdělek a ohledně přisouzené náhrady výrok částečně potvrdil a částečně ho změnil tak, že se žaloba zamítá. Měnící výrok byl založen na poznatku, že soud I. stupně vypočetl průměrný výdělek za období, které nebylo kalendářním čtvrtletím, přičemž pro posuzovaný případ bylo třeba za takové čtvrtletí považovat období leden - březen 1998. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl dovolací soud ve strukturované výrokové části napadeného rozsudku. Posuzované věci se dotýká enunciát III., jímž bylo odvolání zamítnuto, neboť soud dospěl k závěru, že není opodstatněné; v další části zdůvodnil, proč je rozsudek odvolacího soudu v části měnící výrok o náhradě mzdy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Je zcela evidentní, že stěžovatelovy námitky se soustřeďují do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu, která byla opakovaně vyjádřena v řadě jeho rozhodnutí: je soudem, který není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy, nemůže na sebe ani atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ledaže by obecné soudy postupovaly v rozporu s hlavou pátou Listiny (tj. částí Listiny zakotvující "Právo na soudní a jinou právní ochranu"). Z těchto důvodů není přípustné přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska jejich správnosti v nich vysloveného právního názoru. Na základě provedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení zákoníku práce a souvisejících předpisů ústavně konformním způsobem, opakovaně potvrdily existenci důvodů neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí (což bylo v souladu se žalobním návrhem stěžovatele) a shledaly podmínky pro náhradu mzdy, byť ve výši původně nesprávně vypočtené prvostupňovým soudem, posléze určené dle příslušných zákonných norem odvolacím soudem a potvrzené dovolacím soudem. Těmito postupy bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci zakotvené v čl. 28 Listiny a konkretizované pracovně právními předpisy. Obsah práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a zásadu rovnosti stran v souladu s čl. 96 odst. 1 Ústavy nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh v celém jeho rozsahu, jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu