ECLI:CZ:US:2003:4.US.38.03
sp. zn. IV. ÚS 38/03
Usnesení
IV. ÚS 38/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. listopadu 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti RNDr. Ing. J. K., CSc., zastoupeného JUDr. V.J. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.9.2002, čj. 12 Co 247/2002-418, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 22.10.2001, čj. 4 C 109/95-351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22.1.2003 a doplněnou podáním doručeným dne 2.4.2003, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.9.2002, sp.zn. 12 Co 247/2002, a souvisejícího rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 22.10.2001, čj. 4 C 109/95-351.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva jednat před soudem a práva na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Porušení spatřuje především v tom, že některé důkazy prováděl soud mimo jednání, popř. dožádanými soudy, aniž by účastníci byli předem vyrozuměni o provedení těchto důkazů, nemohli tudíž uplatnit své právo na přítomnost prováděného dokazování, klást těmto osobám dotazy a vyjádřit se k takto získaným důkazům. Tím mělo dojít k odejmutí práva jednat před soudem. Dále namítal, že soud I. stupně nezmínil v odůvodnění svého rozsudku řadu provedených důkazů a ani blíže nezhodnotil provedené důkazy a vztahy mezi nimi. Soudní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (cca 7 let), čímž byli účastníci podle stěžovatele kráceni v právu na soudní ochranu. Napadené rozsudky jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, které nevyhovuje požadavkům §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť v nich soudy nevzaly v úvahu změnu žaloby, připuštěnou usnesením soudu I. stupně ze dne 21.7.2000, čj. 4 C 109/95-260. Odůvodnění rozsudku proto neodpovídá skutečnému znění žaloby. Výrok rozsudku soudu I. stupně "žaloba se v plném rozsahu zamítá", aniž by soud uvedl přesné znění žaloby, je podle stěžovatele neurčitý a představuje vadu, která má podle judikatury za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů proto stěžovatel žádal, aby Ústavní soud napadené rozsudky obou soudů zrušil.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Tachově sp.zn. 4 C 109/95 a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Stěžovatel podal dne 21.8.1995 žalobu na určení neplatnosti kupních smluv k nemovitostem uzavřených v roce 1994 mezi obchodní společností F., s.r.o, a obchodní společností O., s.r.o., a mezi obchodní společností O., s.r.o., a JUDr. Z. Č. a kupní smlouvy uzavřené mezi obchodní společností F., s.r.o., a obchodní společností D., s.r.o., a obchodní společností D., s.r.o., a ing. J.K. (dále jen "předmětné smlouvy"). Pro případ, že by žalobě nebylo vyhověno, stěžovatel navrhoval, aby soud určil, že předmětné smlouvy jsou vůči němu právně neúčinné. Na návrh stěžovatele soud I. stupně usnesením ze dne 13.7.2000, čj. 4 C 109/95-260, připustil změnu návrhu, podle kterého nyní žalobce požadoval, aby soud určil, že předmětné smlouvy jsou neplatné a že vlastníkem nemovitosti je žalovaný F., s.r.o. Pro případ, že nebude možno vyhovět tomuto návrhu, měl soud určit, že předmětné smlouvy jsou vůči stěžovateli neúčinné. Zároveň stěžovatel navrhoval vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal žalovaným nakládat s předmětnými nemovitostmi.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 22.10.2001, čj.4 C 109/95-351, návrh na vydání předběžného opatření i žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že společnost F., s.r.o., dluží žalobci značnou částku peněz a svůj dluh uznala písemně co do důvodu i výše. Žalobce (ústavní stěžovatel) jako věřitel žalované společnosti F., s.r.o., prokázal právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neprokázal však úmysl dlužníka zkrátit prodejem nemovitostí věřitele a vědomost druhé strany předmětné smlouvy o případném úmyslu dlužníka krátit věřitele.
Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.9.2002, čj. 12 Co 247/2002-418, rozsudek soudu I. stupně v meritu věci potvrdil. Změnil pouze rozhodnutí o nákladech řízení. V odůvodnění se ztotožnil s právními závěry soudu I. stupně a uvedl, že žalobce neosvědčil naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno, že předmětné smlouvy jsou neplatné, protože rozsudek, kterým by bylo takové žalobě vyhověno, není listinou, podle níž by bylo možno provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a která by měla vliv na právní postavení účastníků.
Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu věc projednaly řádně, navržené důkazy provedly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, vyvodily z nich právní závěry, které přesvědčivě zdůvodnily. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti předmětných smluv, ze spisového materiálu však vyplývá, že neusnesl důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že žalovaní nebyli při koupi nemovitostí v dobré víře.
Je třeba přisvědčit námitce stěžovatele, že soud I. stupně ve výroku rozsudku necitoval přesně poslední znění žaloby, avšak v odůvodnění uvedl jednotlivé požadované výroky a vyjádřil se k nim. Z toho je zřejmé, že soud se zabýval petitem žaloby ve znění po jeho změně a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat neústavnost. Ústavní soud neshledal nic protiústavního ani na závěru krajského soudu, dle něhož stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na tom, aby soud určil, že předmětné smlouvy jsou neplatné.
Jestliže soud žalobu zamítl z výše uvedených důvodů, pak případné pochybení týkající se výslechu svědků před dožádanými soudy, nemohlo mít vliv na meritorní rozhodnutí, neboť soud nerozhodoval na základě takto získaných svědeckých výpovědí .
Ústavní soud nemůže nepřisvědčil námitce stěžovatele, že jednání obecných soudů trvalo dlouhou dobu. Ve věci však již v době rozhodování Ústavního soudu bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto, přičemž délka soudního jednání neměla podle přesvědčení Ústavního soudu na vlastní rozhodnutí vliv. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se v podobných případech nepřiměřeně dlouhých soudních jednání jedná o tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele a Ústavní soud může nařídit obecným soudům, aby v průtazích nepokračovaly. To však z povahy věci u pravomocných rozhodnutí již není možné.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24.9.2002, čj. 12 Co 247/2000, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl. Takový závěr odpovídá i konstantní judikatuře Ústavního soudu, dle které je si Ústavní soud ČR vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána. Nic takového však v posuzované věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění vypořádal. Proto nemohlo být rozhodnuto jinak, než jak je ve výroku uvedeno.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu