ECLI:CZ:US:2003:4.US.4.03
sp. zn. IV. ÚS 4/03
Usnesení
IV. ÚS 4/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R., s.r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, čj. 95 K 70/2000-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obecného soudu s tvrzením, že se jeho vydáním cítí být dotčena v ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze citovaným rozhodnutím v příslušném rozsahu (výroky I. - III.) změnil své dřívější usnesení ze dne 4. června 2002, čj. 95 K 70/2000-157, kterým mj. jednak vyslovil souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty vydal stěžovatelce, coby konkursnímu věřiteli, z výtěžku zpeněžení specifikovaných nemovitostí úpadce částku 827.414,90 Kč (bod I./2. výroku), a jímž rovněž rozhodl, že zbývající část výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí bude vypořádána v rámci rozvrhu (bod II. výroku). S tímto postupem obecného soudu stěžovatelka nesouhlasí, neboť se domnívá, že nemá oporu v platné právní úpravě a je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž dle jejího názoru v konečném důsledku došlo k porušení základního práva shora označeného.
Ústavní soud nejprve přezkoumal podaný návrh z hlediska formálních (procesních) náležitostí, po jejichž splnění je oprávněn a povinen se jím věcně zabývat, přičemž dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti.
V této souvislosti je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v naposled citovaném ustanovení, je její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Vyjádřeno poněkud jinými slovy, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí (řízení) pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež jsou stěžovateli k dispozici a které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Byť by mohla stěžovatelka považovat vlastní ústavní stížností napadené rozhodnutí, pokud jde o jeho důsledky, za nezvratné, její argumenty se ve světle uvedeného jeví prozatím co do jejich uplatnění v řízení před Ústavním soudem jako předčasné, neboť v daném konkursním řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, bude vydáno - rovněž i v návaznosti na něj - konečné rozvrhové usnesení, proti němuž je přípustné odvolání (§30 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Teprve posléze, po tomto respektování pořadu práva,a tedy vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva v rámci konkursního řízení jako celku, je ingerence Ústavního soudu (do rozhodovací činnosti soudů obecných) z podnětu stěžovatelky přípustná (srov. obdobně rovněž nález ve věci, sp. zn. II. ÚS 590/02, uveřejněný pod č. 153 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 379 a násl.).
Jak se z řečeného podává, za tohoto procesního stavu dosud nepřísluší Ústavnímu soudu se ústavní stížností, resp. námitkami v ní předestřenými, věcně zabývat, nýbrž mu nezbývá než konstatovat, že předmětný návrh nesplňuje nezbytnou formální náležitost, jíž je naplnění požadavku vyjádřeného v ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj