ECLI:CZ:US:2003:4.US.407.03
sp. zn. IV. ÚS 407/03
Usnesení
IV. ÚS 407/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti N.V.A., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 1997, čj. 2 T 43/97-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 28. července 2003, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek obecného soudu. V zevrubně odůvodněném návrhu rozvedl své výhrady vůči důkaznímu řízení jeho vydání předcházejícímu a domáhal se "nápravy" v řízení před Ústavním soudem.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 43/97, Ústavní soud zjistil, že v případě rozsudku tamního soudu ze dne 1. října 1997, čj. 2 T 43/97-336, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roků, se jednalo o rozhodnutí prvostupňové, jež bylo napadeno odvoláním. K podanému opravnému prostředku stěžovatele bylo posléze rozhodnuto zamítavým výrokem, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 1997, čj. 9 To 138/97-374.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí (resp. ve znění rozhodném pro posouzení návrhu stěžovatele "kdy nabylo právní moci rozhodnutí", srov. zákon č. 77/1998 Sb.) o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona). Toto rozhodnutí o výše zmíněném posledním prostředku je nutno rovněž napadnout ústavní stížností, neboť k nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ve věci, sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331).
Nicméně přes uvedenou výhradu, pokud by i tak stěžovatel učinil, a tedy citované usnesení Vrchního soudu v Praze ústavní stížností napadl, je třeba konstatovat, že toto nabylo právní moci vyhlášením dne 4. prosince 1997 (doručeno bylo stěžovateli dne 18. ledna 1998), pročež jím začala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 28. července 2003, byla podána evidentně po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro její podání. Tato lhůta je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, když je nutno pro úplnost dodat, že k naplnění podmínek ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona v daném případě rovněž nedošlo.
Proto Ústavní soud návrh, neboť jinou možnost mu zákon nedává, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona, jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj