ECLI:CZ:US:2003:4.US.420.01
sp. zn. IV. ÚS 420/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L.K., zastoupené JUDr. A.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Ca 366/2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Statutárního města O., zastoupeného JUDr. J.B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Ca 366/2000, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí bývalého Magistrátu, pozemkového úřadu ze dne 12. 6. 2000, čj. PÚ/R-201/051/2000-Ku. Rozhodnutí byla vydána ve věci jejího restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., když požádala o vydání pozemků v kat. úz. V. Restituční nárok odvozovala od tvrzení, že kupní smlouva, na jejímž základě dotčené nemovitosti nabyl čs. stát, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Správní orgán i soud dospěly k závěru, že smlouva byla uzavřena v tísni, ale nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu dodává, že porušení tohoto článku nelze spatřovat jen tam, kde je vlastnické právo již konstituované, ale i tam, kde žadatel uplatňuje nárok na vlastnické právo. Ohledně podmínek pro uplatnění restitučního nároku uvádí, že kupní smlouvu neuzavřela ani svobodně, a namítá, že nedostatek svobody projevu vůle a tíseň, ve které je právní úkon uzavírán, jsou v některých případech téměř totožné. Přitom upozorňuje na souvislost s tím, že byla odsouzena pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Po výkonu pěti let byla podmíněně propuštěna a je zřejmé, že nechtěla žádným způsobem přijít do styku se žádnými státními orgány a její právní úkony, kterými se zbavovala majetku, byly tak činěny v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek. Připomíná svoje argumenty z opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, zejména zdůrazňuje, že kupní cena vycházela z cenových předpisů, které diskriminovaly tehdejší kategorii soukromého vlastnictví a neodrážely skutečnou hodnotu převáděných nemovitostí. Tím byla, podle jejího názoru, porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Uzavírá, že za podmínek demokratického státu by při takovém stanovení kupní ceny nikdy kupní smlouvu neuzavřela. Kupní smlouva v žádném případě neodrážela skutečnou hodnotu převáděných nemovitostí, a to bez ohledu na to, že nemovitosti byly od roku 1958 v užívání JZD.
Krajský soud v Ostravě nepovažuje tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny za důvodné a v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Podle jeho názoru se stěžovatelka domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí způsobem, který by znamenal, že Ústavní soud představuje další instanci v hierarchii obecných soudů. Z uvedených důvodů navrhuje odmítnutí stížnosti jako nedůvodné.
Statutární město O., jako vedlejší účastník, se ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ostravě vyjádřeným v napadeném rozhodnutí a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
M.i., kterého stěžovatelka uvedla jako vedlejšího účastníka řízení, byl ještě před podáním ústavní stížnosti zrušen.
Pozemkový úřad se k ústavní stížnost, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
Pozemkový fond ČR se vzdal postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 366/2000, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, event. prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Pro citované předpisy je typické - kromě jiného - určení subjektivních a objektivních podmínek, jejichž kumulativní naplnění je nezbytným předpokladem pro navrácení majetkových práv. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika splnění objektivních zákonných podmínek pro restituci zemědělského majetku, konkrétně restitučního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení byl dán důvod k restituci majetku, který oprávněná osoba (ev. její právní předchůdce) pozbyla na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti nutno připomenout, že z návrhu na zahájení řízení (čl. II.) vyplývá, že stěžovatelka zcela evidentně, ač náležitě zastoupena, nerozlišuje podstatné charakteristiky jednotlivých náležitostí právních úkonů. Je třeba vzít v úvahu, že svoboda je náležitostí vůle (nikoliv projevu) a že tato náležitost může být vyloučena právně relevantními okolnostmi, jimiž jsou fyzické násilí, bezprávná výhrůžka a tíseň. Přitom tíseň, jako určitý konkrétní sociální nebo ekonomický stav doléhající na jednajícího takovým způsobem a s takovou intenzitou, že provede právní úkon, který by jinak neučinil, je právně významná jen a pouze tehdy, byl-li právní úkon současně (v důsledku tísně) učiněn za nápadně nevýhodných podmínek. Z předložených podkladů je zřejmé, že pozemkový úřad i soud se podmínkami restitučního nároku adekvátně zabývaly. Pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 12. 6. 2000, čj. PÚ/R-201-051/2000-Ku, konstatoval tíseň stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy, současně však neshledal existenci nápadně nevýhodných podmínek, a to ani ohledně kupní ceny (v souladu s tehdy platnou cenovou vyhláškou byla sjednána ve výši 15,- Kč za m2), ani ohledně existence dalších relevantních skutečností. Také soud, v rámci přezkumu rozhodnutí správního orgánu, hodnotil předložené důkazy, když zejména uvedl, že skutečnosti tvrzené navrhovatelkou byly zohledněny již při hodnocení podmínky tísně, a nelze je proto znovu zohlednit při posouzení nápadně nevýhodných podmínek.
Ústavní soud neakceptuje ani stěžovatelčinu námitku ohledně porušení čl. 11 Listiny. Stěžovatelka totiž pomíjí, že toto ustanovení Listiny chrání "majetek", jímž je nutno rozumět "existující majetek", anebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, o nichž může stěžovatelka tvrdit, že má alespoň "legitimní očekávání", že dojde k jejich realizaci. Za takový majetek nelze považovat pouhou naději, že se obnoví již dříve zaniklé vlastnické právo.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu