ECLI:CZ:US:2003:4.US.438.03
sp. zn. IV. ÚS 438/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. D. H., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2003, sp. zn. 5 To 107/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. srpna 2003 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. října 2002, sp. zn. 3 T 111/2002 a současně navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost citovaného rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 uznán vinným trestným činem podvodu, za kterýžto trestný čin mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, když uvedený soud dospěl k závěru, že v odpolední době dne 20. září 2001 v rozmezí od 12.00 hodin do 15.00 hodin odnesl z bytu ve třetím patře domu v Praze 8, V. 9, cizí kamna pod záminkou jejich výměny, přičemž dle obžaloby měl tento čin spáchat stejného dne až v době kolem 18.00 hodin. Vzhledem k této změně v časovém určení skutku, kterou zjistil až z rozsudku, neměl možnost vyjádřit se v řízení před soudem prvního stupně, kde se nacházel v době od 12.00 do 15.00 hodin, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. K otázce, kde se v tuto rozhodnou dobu nacházel, se mohl poprvé vyjádřit až v odvolání, tedy v řízení před soudem druhého stupně.
Stěžovatel konstatuje, že odvolací soud doplnil ve věci dokazovaní a poté v otázce časového určení učinil závěr, který považuje za nesprávný. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému nelze podat řádný opravný prostředek, domnívá se stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť skutkový stav, který byl podkladem pro rozhodnutí o otázce, kde se nacházel v době spáchání trestného činu, byl zjišťován poprvé až v řízení o odvolání. Odvolací soud by neměl nahrazovat činnost soudu prvního stupně a ve věci meritorně rozhodovat, pokud by se prováděním důkazů v řízení o odvolání zcela změnila dosavadní skutková zjištění.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2 a práva na obhajobu podle ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem. S ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. září 2003 odkázal na důvody rozhodnutí ústavní stížností napadeného a zdůraznil, že ve veřejném zasedání bylo postupováno v souladu s ustanovením §259 trestního řádu, v předmětné trestní věci si odvolací soud doplněním dokazování jen ověřil správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by skutková zjištění měnil, a poté odvolání stěžovatele zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona na tom skutkovém základě, že dne 20. září 2001 v odpolední době kolem 12.00 hod. až 15.00 hod. v Praze 8, V. 9, odnesl z bytu ve třetím patře, jehož podnájemkyní je M. V., plynová kamna zn. Mora v hodnotě 6 900,- Kč, a to pod záminkou, že ho pro ně posílá majitel domu F. K., neboť je nutné tato kamna vyměnit za jiný typ, přičemž tímto jednáním způsobil majiteli domu F. K. škodu ve výši 6 900,- Kč.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, ve kterém namítl, že skutková zjištění napadeného rozsudku jsou nejasná a neúplná a že byl zkrácen na svých právech obhajoby tím, že soud dospěl k závěru, že stíhaný skutek se stal již v odpoledních hodinách v rozmezí od 12.00 do 15.00 hod. a nikoliv až kolem 18.00 hod., jak bylo uvedeno v obžalobě, přičemž mu soudem prvního stupně nebylo umožněno vyjádřit se, kde se v rozhodnou dobu nacházel. V odvolání proto navrhl doplnění dokazování, a to fakturou, kterou vystavil dne 20. září 2001 za práce jím prováděné tohoto dne pro M. B. a výslechem této svědkyně, dále zpochybnil věrohodnost svědka K. Ž.
Odvolací soud důkazy navržené stěžovatelem provedl, opětovně vyslechl i svědka K. Ž. a po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění napadeného rozsudku jsou správná, pochybení neshledal ani v právním posouzení věci a ve výroku o trestu, proto odvolání stěžovatele usnesením ze dne 7. května 2003 sp.zn. 5 To 107/2003 jako nedůvodné podle ustanovení §256 trestního řádu zamítl.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti, která brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud vzal v úvahu především novou koncepci odvolacího řízení vyplývající z novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která se projevuje ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu s prvky kasace. Novelizované ustanovení §259 trestního řádu vyjadřuje zcela jednoznačně dominující princip apelace v odvolacím řízení na úkor zásady kasace. Z dikce ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že odvolací soud zásadně sám řízení doplní důkazy potřebnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout a pouze výjimečně - mělo-li by jít o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování - věc vrátí soudu prvního stupně.
Soud druhého stupně v dané trestní věci postupoval v naprostém souladu s ustanoveními trestního řádu upravujícími řízení o odvolání, splnil přezkumnou povinnost ve smyslu ustanovení §254 trestního řádu a po doplnění dokazování, ke kterému byl nejen oprávněn, ale i povinen, potvrdil zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, jakož i postupu, který mu předcházel a odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Námitka stěžovatele, že skutkový stav byl zjišťován poprvé až v řízení o odvolání a rozhodnutí o odvolání je proto nutno považovat za prvotní rozhodnutí, je neopodstatněná. Odvolací soud i po doplněném dokazování se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a to i pokud jde o časové určení spáchání trestného činu, skutkový stav žádným způsobem nezměnil, ve věci sám nově nerozhodl a postupem podle ustanovení §256 trestního řádu potvrdil, že napadený rozsudek odpovídá ustanovením hmotného i procesního práva trestního. Odvolací soud tedy svým rozhodnutím do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nezasáhl vůbec, natož aby skutková zjištění "zcela změnil", jak dovozuje stěžovatel. Pro úplnost třeba konstatovat, že dle současného znění trestního řádu je odvolací soud oprávněn za splnění zákonných podmínek (§259 odst. 3 trestního řádu) skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně ve svém rozhodnutí i změnit, skutková zjištění postupně učiněná v obou stupních soudního řízení mohou být provázána v rámci hodnocení provedených důkazů (§263 odst. 7 trestního řádu). V přezkoumávané trestní věci se tak však ani nestalo, takže námitka stěžovatele, že postupem odvolacího soudu mu bylo odepřeno právo uplatnit řádný opravný prostředek, v čemž spatřuje porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, je nedůvodná. Odvolací soud pouze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému stěžovatel byl oprávněn podat opravný prostředek a kteréhožto oprávnění též využil.
Neopodstatněné je rovněž tvrzení stěžovatele, že mu nebylo umožněno plné uplatnění jeho práva na obhajobu. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí respektoval podmínky stanovené v ustanovení §125 trestního řádu a uvedl, o které důkazy svá skutková zjištění, včetně upřesnění doby spáchaní trestného činu, opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V rámci odvolání i v řízení o tomto opravném prostředku stěžovatel měl možnost uplatnit svoji obhajobu vztahující se k časovému upřesnění doby spáchání stíhaného skutku, v odvolání uvedl námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně a navrhl nové důkazy, o které svoji novou obhajobu opřel. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, provedl všechny důkazy jím navrhované a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu znovu vyhodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení a podrobně rozvedl rovněž úvahy směřující k závěru, že ani důkazy provedené v odvolacím řízení nezpochybnily správnost skutkových zjištění v napadeném rozsudku. Právo stěžovatele na obhajobu nebylo postupem soudů obou stupňů v žádném směru zkráceno.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím a postupem Městského soudu v Praze byla porušena stěžovatelova základní práva uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jež náležitě využil a bylo mu zaručeno jeho právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), mohl podávat důkazní návrhy a těmto návrhům bylo vyhověno. V této souvislosti je na místě znovu poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe atrahovat práva přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí její osud i v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněností odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu