ECLI:CZ:US:2003:4.US.441.03
sp. zn. IV. ÚS 441/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M. a H. M., zastoupených JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, čj. 29 Co 130/2003-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1/ Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. S. Z., advokátkou, a 2/ Lesů hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 10, Práčská 1885, zastoupených JUDr. D. Č., advokátkou, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, čj. 29 Co 130/2003-84.
V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastníci 1/ Hlavní město Praha a 2/ Lesy hl. m. Prahy, domáhali proti stěžovatelům vyklizení bytu (domu). Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit, když dovodil, že užívají nemovitost bez právního důvodu. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatele poučil, že za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. lze proti rozhodnutí odvolacího soudu podat ve stanovené lhůtě dovolání.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem a v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 3 Listiny, když soudy poskytly ochranu vedlejším účastníkům přesto, že tito a jejich právní předchůdci porušovali normy právní i etické. Zrekapitulovali dosavadní průběh řízení ve věci a tvrdili, že soud poskytl vedlejšímu účastníkovi 1/ ochranu vlastnického práva, aniž by se zabýval důkazy svědčícími o tom, že 30 let nemovitosti užívali se souhlasem právních předchůdců vedlejších účastníků. Jejich jednáním byli utvrzováni v tom, že byt mají v řádném nájmu od vlastníka nemovitosti. Vedlejší účastníky mnohokrát upozorňovali na potřebu oprav v bytě a umožnili by jim provedení údržby. Na žádný podnět k opravám však nikdo nereagoval a proto odmítli platit nájemné za byt I. kategorie, když stav objektu tomu neodpovídal. Soud prvního stupně nepřipustil dokazování v tomto směru. Tímto byla závažným způsobem porušena jejich ústavní práva a bylo zneužito vlastnictví k jejich újmě.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že ústavní práva stěžovatelů nebyla porušena a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dále uvedl, že z ústavní stížnosti neplyne, zda stěžovatelé využili možnost podat proti napadenému rozsudku dovolání.
Hlavní město Praha, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že dle jeho názoru v řízení před obecnými soudy nebylo žádné základní právo stěžovatelů ani jiné právo či zákonné ustanovení, porušeno. Řízení probíhalo v souladu s procesními předpisy, stěžovatelé se jednání účastnili a měli možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit, navíc byli právně zastoupeni advokátkou. Soudy jim poskytly dostatek prostoru pro hájení svých práv. Právo na soudní ochranu porušeno nebylo. Nedošlo ani k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny a stěžovatelé ani v tomto směru nic konkrétního neuvedli.
Lesy hl. města Prahy, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedly, že rozsudek odvolacího soudu považují za věcně správný a že dle jejich názoru nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu. Jednání před obecnými soudy probíhalo v souladu s procesními předpisy. Je pravdou, že stěžovatelé byt v domě užívali cca po dobu 30 let, avšak tehdejší správce nemovitosti jim byt údajně "přidělil", aniž by mu svědčilo právo hospodaření. Zřejmě z tohoto důvodu nebylo stěžovatelům vyhotoveno rozhodnutí o přidělení bytu. Skutečnost, že nemovitost patřila do vlastnictví obce Praha, byla stěžovatelům známa již od roku 1992. Přesto však neučinili nic, aby došlo k narovnání věci, zejména k sepsání nájemní smlouvy se skutečným vlastníkem nemovitosti. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 41 C 96/2001, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K tvrzení o porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že cit. ustanovení se na věc stěžovatelů nevztahuje, neboť zakládá především právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, o což v civilní věci stěžovatelů nešlo. Ústavní soud však není vázán odůvodněním ústavní stížnosti a proto především posuzoval, zda bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ze zjištěných podkladů pak dospěl k závěru, že k porušení tohoto práva nedošlo. Spravedlnost řízení je širší pojem, který v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní", tj. princip, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně. Principem rovnosti zbraní není ovšem požadavek spravedlnosti řízení vyčerpán. Součástí práva na spravedlivý proces je i např. právo na to, aby rozhodnutí obecných soudů obsahovala náležitá zdůvodnění, o něž se opírají, stejně jako právo na to, aby obecný soud řádně prozkoumal podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo hodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí. Hodnocení důkazních prostředků předložených obecným soudům je především jejich věcí (což se týká i tvrzení, že soud prvního stupně nepřipustil dokazování ve vztahu k opravám a údržbě bytu). Jinak řečeno, Ústavnímu soudu přísluší rozhodnout "pouze"o tom, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. V naznačených směrech však ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ústavní stížnost je tak dle názoru Ústavního soudu pouhým nesouhlasem s výsledkem civilního sporu, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit. K námitce porušení čl. 11 odst. 3 Listiny Ústavní soud uvádí, že v samotném uplatnění vlastnické žaloby u soudu vlastníkem nemovitosti, k čemuž ve věci stěžovatelů došlo, zneužití vlastnického práva spatřovat nelze. Ostatně v případě, že nedojde ke smírnému vyřešení sporu, vlastník ani jinou možnost nemá.
Pokud účastník řízení, tj. Městský soud v Praze, ve svém vyjádření naznačil, že by ústavní stížnost mohla být event. i odmítnuta pro nevyčerpání možnosti podat dovolání, uvádí Ústavní soud, že tento názor nesdílí, neboť za situace, kdy stěžovatelé nepovažovali (dlužno dodat, že důvodně) řešený případ za řešení otázky zásadního právního významu, nelze jim nepodání dovolání vyčítat jako nevyčerpání dostupných prostředků k ochraně práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu