ECLI:CZ:US:2003:4.US.472.03
sp. zn. IV. ÚS 472/03
Usnesení
IV. ÚS 472/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 24. listopadu 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti 1) J. S., 2) I. S., obou právně zastoupených Mgr. P. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2003, čj. 33 Odo 327/2003-154, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.2002, čj. 28 Co 338/2002-136, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.4.2002, čj. 10 C 263/99-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3.9.2003, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, daných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp.zn. 10 C 263/99 a z něj zjistil, že dne 26.3.1999 podali Okresnímu soudu v Nymburce manželé J. a I. S. (ústavní stěžovatelé) žalobu na zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím proti Z. a D. H. Žalobu odůvodňovali tím, že žalovaní jim dluží předmětnou částku z titulu půjčky, která měla být splácena počínaje lednem 1999 pravidelnými splátkami. Spolu s půjčkou měl být splacen i úrok. Žalovaní však předmětnou částku ani úrok nezaplatili.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22.11.2000, čj. 10 C 263/99-57, žalobě vyhověl. Na základě odvolání žalovaných pak Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.9.2001, čj. 28 Co 372/2001-72, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil Krajský soud v Praze tím, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost výroku. Okresní soud v Nymburce poté rozsudkem ze dne 30.4.2002, čj. 10 C 263/99-102, žalobu zamítl. Žalobci napadli tento rozsudek odvoláním. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.2002, čj. 28 Co 338/2002-136, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně provedl všechny důkazy navržené účastníky, řádně je zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti podle ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."); uvedl, že skutkové závěry nalézacího soudu byly logické a nelze je vyvrátit námitkami odvolatelů. Pokud žalobci navrhovali v odvolání výslech dalšího svědka, odvolací soud tento důkazní návrh zamítl, neboť nejde o důkaz, kterým by bylo možné zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, na kterých spočívá rozhodnutí soudu I. stupně. Soud I. stupně také správně uvedl, že důkazní břemeno o tom, zda žalovaní skutečně převzali předmětnou částku, leží na žalobcích. Ti však důkazní břemeno neunesli a tvrzenou skutečnost neprokázali. Pokud žalobci navrhovali výslech další svědkyně k finanční situaci firmy žalovaných, je tento důkaz navrhován opět ke skutkové okolnosti a nikoliv k prokázání nevěrohodnosti některých důkazů, o které soud I. stupně opřel své rozhodnutí. Ze správného skutkového závěru pak soud I. stupně vyvodil podle soudu odvolacího i správné právní závěry spočívající v tom, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, protože jedním z požadavků uzavření perfektní smlouvy o půjčce je tradice, tj. skutečné předání vypůjčených peněz. Proto soud správně žalobu zamítl.
Následně stěžovatelé podali Nejvyššímu soudu ČR dovolání, které směřovali proti rozsudku soudu I. stupně i soudu odvolacího. Zásadní právní otázku spatřovali ve stupni a váze důvěryhodnosti smlouvy o půjčce sepsané advokátem. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25.6.2003, čj. 33 Odo 327/2003-154, nejprve zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce a pak odmítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Rozhodnutí odůvodnil tím, že je funkčně nepříslušný k přezkoumávání rozhodnutí soudu I. stupně, proto mu nezbylo než řízení o dovolání směřujícím proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.4.2002, čj. 10 C 263/99-102, pro nedostatek podmínky řízení zastavit. Pokud jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je v daných souvislostech dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v ust. §237 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž soud I. stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Z toho plyne, že právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud I. stupně nemůže uplatnit své názory ve věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu I. stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu I. stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. V posuzované věci zrušil Krajský soud v Praze v pořadí prvý rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22.11.2000, čj. 10 C 263/99-57, pro jeho nepřezkoumatelnost, aniž by zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto mít za to, že by v posuzovaném případě názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem I. stupně, a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. tudíž není dána. Pokud jde o otázku, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, takový zásadní právní význam je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V posuzované věci dovolatelé v dovolání nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, nenamítají, že by zjištěný skutkový stav soud subsumoval pod nesprávnou právní normu. Podstatou jejich námitek je výlučně otázka vadného hodnocení provedených důkazů. K tomu je třeba konstatovat, že jen soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, neboli zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu. Z hlediska takových pohnutek nemohl dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR spolu s rozsudky obecných soudů napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž namítali porušení práva na soudní ochranu a na řádný a spravedlivý soudní proces. K zásahu do uvedených základních práv mělo dojít tím, že v řízení před soudem I. stupně byla porušena zásada bezprostřednosti soudního řízení, neboť v průběhu řízení před tímto soudem došlo postupně dvakrát ke změně v osobě soudce, přičemž poslední soudkyně Mgr. V. pouze vynesla rozsudek, aniž by osobně vyslýchala svědky, o jejichž výpovědi opřela rozsudek. Dále mělo dojít k zásahu do uvedených základních práv tím, že soud I. stupně neprovedl navrhovaný důkaz výpovědí žalovaných, aniž by v odůvodnění rozsudku uvedl, proč tak neučinil. Ani odvolací soud neprovedl tento důkaz a v odůvodnění rozsudku rovněž neuvedl, proč tak neučinil. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, namítali stěžovatelé, že tím, že Nejvyšší soud ČR se meritorně nezabýval dovoláním, ačkoliv obě předchozí rozhodnutí obecných soudů trpěla uvedenými vadami, dopustil se vůči stěžovatelům denegatio iustitiae.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvedl, že je povinností dovolacího soudu zabývat se v prvé řadě včasností a přípustností mimořádného opravného prostředku. Důvodnost dovolání může posuzovat pouze tehdy, je-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. V posuzovaném případě mohla být přípustnost dovolání uvažována jen v intencích ust. §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. Tento důvod však dovolatelé neuplatnili a obsahovou argumentaci dovolání zaměřili pouze na zpochybnění hodnocení provedených důkazů. Dále Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nerozlišují mezi přípustností a důvodností dovolání.
Krajský soud v Praze ve vyjádření rovněž vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, poukázal na to, že k přidělení spisu dalším soudcům u Okresního soudu v Nymburce docházelo jen z důvodu odchodu předchozích soudců z funkce soudce. Praxe, kdy soudce musí dokončit takto "rozpracovaný" spis je u personálně hůře obsazených soudů běžná. Podle jeho názoru z pohledu odvolacího senátu soud I. stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s ust. §132 o.s.ř.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a z velké části jen opakují argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se v odůvodnění vypořádal.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelů proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování postupoval v souladu s ust. §242 odst. 3 o.s.ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud je tedy vázán petitem dovolání. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelé napadli dovoláním rozsudek soudu I. stupně i rozsudek soudu odvolacího proto, že podle jejich názoru obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména nepřikládaly dostatečný význam smlouvě o půjčce, sepsané u advokáta. Otázku váhy důvěryhodnosti takové smlouvy považovali stěžovatelé za otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR pak správně zastavil řízení o dovolání proti rozsudku soudu I. stupně pro nedostatek podmínek řízení. Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR také nepochybil, když odmítl dovolání proti rozsudku soudu odvolacího. Je nepochybné, že podle §237 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V takovém případě však musí jít o meritorní vztah obou rozhodnutí a to tak, že soud I. stupně nemůže uplatnit svůj právní názor při rozhodování ve věci samé, protože je vázán právním názorem odvolacího soudu. Jestliže rozsudek soudu I. stupně byl zrušen odvolacím soudem proto, že výrok byl shledán nepřezkoumatelným, aniž by odvolací soud zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci (jak se i stalo v souzeném případě), nelze mít za to, že by právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem I. stupně. Jednalo by se o pustý formalismus, kdyby v tomto případě Nejvyšší soud ČR dovolání podle §237 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. připustil.
Nepřipustil-li Nejvyšší soud ČR dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř., když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, postupoval způsobem, který se nikterak nepříčí zákonným a ústavním požadavkům na rozhodování tohoto dovolacího soudu kladeným. Je právě na tomto soudu, nikoliv na soudu Ústavním, aby ve své jurisdikci otázku přípustnosti dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, dle cit. ust. o.s.ř. posoudil.
Podle přesvědčení Ústavního soudu svým usnesením ze dne 25.6.2003, čj. 33 Odo 327/2003-154, tedy Nejvyšší soud ČR neodepřel stěžovatelům právo, neporušil tedy jejich základní práva daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14.11.2002, čj. 28 Co 338/2002-136, ani tu neshledal Ústavní soud stěžovateli namítaný zásah do jejich základních práv. Ze spisového materiálu vyplývá, že krajský soud věc řádně projednal v intencích příslušných ustanovení o.s.ř. Namítaná skutečnost, že ve věci vystupovalo několik soudců, a tím byla porušena zásada bezprostřednosti soudního řízení, není v daných souvislostech relevantní. Ze spisového materiálu sice vyplývá, že ne vždy soud prvého stupně postupoval při změně obsazení senátu přesně v souladu s ust. §119 odst. 3 o.s.ř., ne vždy v úvodu každého jednání, při kterém došlo ke změně obsazení soudu, totiž byl zopakován dosavadní průběh jednání. Tuto vadu řízení však stěžovatelé neuplatnili námitkou ani při jednání soudu I. stupně, ani v odvolání či při jednání před odvolacím soudem. Co se týče námitek, které již mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, konstantní judikatura Ústavního soudu potvrzuje, že konkrétní námitka nemůže být uplatněna až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí stěžovatel bránil již v řádném opravném řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, rozh. č. 95).
Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zák.); ratio legis tohoto ustavení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny.
Jestliže stěžovatelé uvedenou vadu v řízení nenamítali, nelze vyčítat krajskému soudu, že se touto okolností nezabýval. Krajský soud postupoval v souzené věci v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a ústavně konformním způsobem a podle přesvědčení Ústavního soudu do základních práv stěžovatelů nezasáhl.
Ústavní soud vzal v této souvislosti v úvahu i skutečnost, že změna soudce v průběhu řízení by mohla být stěžovateli vnímána jako odepření práva na zákonného soudce. Podle své ustálené judikatury (viz např. rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 476/97, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 16, nález č. 145, rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 293/98, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 13, nález č. 11), od které se nemíní odchýlit, Ústavní soud dovodil, že pouhá skutečnost, že člena senátu v době jeho dlouhodobé nepřítomnosti nahradí jiný soudce, nemůže zakládat porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Pro úsudek o porušení ústavních mezí chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele.
Pokud jde o namítanou skutečnost, že před obecnými soudy nebyly provedeny všechny navržené důkazy (výslechy svědků), aniž by v odůvodnění rozsudků bylo uvedeno, proč nebyly provedeny, ze spisového materiálu vyplývá, že tato námitka je neopodstatněná. Okresní soud v Nymburce v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažoval za nutné provést výslech žalobci navrhovaného svědka MUDr. P., CSc. Stejně tak Krajský soud v Praze řádně odůvodnil, proč nepovažoval za nutné provést navrhované výslechy svědků Ladislavy F. a Romana Š..
Ústavní soud tedy z vyložených důvodů neshledal v rozhodnutích nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu, jakož i v řízeních, která u těchto soudů jejich rozhodnutí předcházela, porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto tuto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu