ECLI:CZ:US:2003:4.US.496.02
sp. zn. IV. ÚS 496/02
Usnesení
IV. ÚS 496/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.V., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 6. 2001, čj. 6 C 205/2000-68, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2002, čj. 20 Co 417/2001-99, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a M. a M.Č., oba zastoupeni JUDr. J. P., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž, výrokem uvedeným pod bodem II., byla zamítnuta jeho žaloba v části, v níž se vůči žalovaným domáhal uložení povinnosti umožnit jemu a každému nájemci v návrhu označených staveb vstup, průchod a průjezd motorovými a nemotorovými vozidly přes v žalobě specifikované pozemky nacházející se ve vlastnictví žalovaných.(Krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.)
V ústavní stížnosti stěžovatel upřesnil, že žalobním návrhem se domáhal vůči žalovaným i uložení povinnosti odstranit zemní rýhu vyhloubenou na označeném pozemku a odemknout postavenou bránu, avšak vzhledem k tomu, že žalovaní jeho požadavek splnili dobrovolně, vzal v této části svůj návrh zpět, a řízení bylo ohledně této části návrhu zastaveno.
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně tvrdil, že okresní soud si nesprávně vyložil ust. §127 odst. 3 obč. zák. a proti vlastnímu smyslu této normy dovodil, že podle ní nepřísluší domáhat se umožnění průjezdu ke stavbám ve vlastnictví stěžovatele, ani se domáhat práva na užívání příjezdové komunikace vedoucí přes pozemek ve spoluvlastnictví žalovaných. Je přesvědčen, že provedeným dokazováním bylo v řízení prokázáno, že žalovaní svým konáním opakovaně neoprávněně znemožnili a omezili přístup k budovám v jeho vlastnictví, zneužívajíce sousedních pozemků v jejich společném jmění. Okresní soud rovněž neprovedl komplexní posouzení věci, neboť stěžovatel jako žalobce dostatečně zevrubně vylíčil rozhodující skutečnosti a občanský soudní řád ani po novele neukládá účastníkům řízení uvádět vyčerpávajícím způsobem právní kvalifikaci věci. Zjištěný skutkový stav měl být posouzen nejen podle ust. §127 odst. 3 obč. zák., ale i podle jiných ustanovení např. §22 zák. č. 229/1991 Sb., neboť najaté budovy nabyl do vlastnictví dílem podle zákona o půdě a dílem podle zákona č. 42/1992 Sb. Krajský soud pak jeho námitky nesprávně nezohlednil a s odkazem na ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. měl zato, že pokud ke dni vyhlášení rozsudku zásah vedlejších účastníků netrvá, nelze se u soudu úspěšně domáhat práva požadavkem v rozsahu podané žaloby.
Stěžovatel namítá, že smyslem platné právní úpravy je poskytnout vlastníku nemovitosti účinnou ochranu před zásahy do jeho práv a působit preventivně oproti dalším možným zásahům v případě, že bylo prokázáno, že k zásahům do vlastnického práva již skutečně došlo, a ust. §154 odst. 1 o.s.ř. je třeba aplikovat zásadně s přihlédnutím k tomuto účelu právní úpravy. Právě průkaz zásahu do vlastnického práva, byť se stal již před podáním žaloby, postačí k dovození oprávněnosti žádání na zdržení se dalších zásahů a strpění nerušeného výkonu vlastnického práva v budoucnu. Výkladem ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., zastávaným krajským soudem, je umožněn právě opačný výsledek, totiž, že pro formální nedostatky a průtahy řízení se účastník prokazatelně dotčený protiprávním jednáním druhého účastníka nedobere u soudu ochrany práv vlastníka, a zejména v tomto směru spatřuje stěžovatel nepřípustný a právu odporující zásah soudní jurisdikce do ústavně zaručeného práva na vlastnictví a jeho výkon.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastníci řízení se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovili k skutkové stránce věci a zdůraznili, že stěžovatel ve svých vlastnických právech není jakýmkoliv způsobem omezován a naopak poškozeni se cítí být oni, neboť stěžovatel s nimi odmítá jednat o úpravě jejich vzájemných vztahů. Vedlejší účastníci stále jednají o možnosti mimosoudního vyřízení vzájemných vztahů - uzavřením nájemní smlouvy nebo prodejem části svých pozemků stěžovateli. Navrhují, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta a byly jim přiznány náklady řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 6 C 205/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně žalobu neshledal důvodnou, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by žalovaní poté, co byla odstraněna zemní rýha a odemčena brána, bránili stěžovateli nebo jeho nájemcům vstupu přes jejich parcelu do objektu stěžovatele. Stěžovatel ani netvrdil a neprokázal, že vstup na pozemky žalovaných nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování jeho staveb a že by se jednalo o vstup pouze na nezbytnou dobu. Podmínkou úspěchu žaloby podle §127 odst. 3 obč. zák. přitom je, aby vstup na pozemek byl prokazatelně nezbytný pro údržbu a obhospodařování sousedních pozemků a staveb. Rozsah vstupu, povoleného podle §127 odst. 3 obč. zák., nesmí mít povahu trvajícího věcného břemene. Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil a zdůraznil, že pro rozsudek je vždy rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a ani v okamžiku rozhodnutí okresního soudu, ani v okamžiku rozhodování krajského soudu žalovaní žádným způsobem do vlastnického práva stěžovatele ke stavbám stojícím na pozemku žalovaných nezasahovali. V takovém případě se nelze domáhat ochrany vlastnického práva žalobou na plnění, ale stěžovatel měl možnost se domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou na určení (§80 písm. c) o.s.ř.) a s ohledem na konkurenci vlastnických práv není vyloučen ani postup podle §135c odst. 3 o.s.ř., nebo podle stavebních předpisů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel opakuje argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo zmíněno, nepřísluší.
Stěžovatel zejména nesouhlasí se soudy provedeným výkladem ust. §127 odst. 3 obč. zák. a §154 odst. 1 o.s.ř., kterému však nelze nic vytknout, neboť zcela odpovídá smyslu a účelu zákona. Ustanovení §127 obč. zák. upravuje tzv. sousedská práva a je určeno k dočasnému omezení práva vlastníka, spočívajícímu v právu vstupu na cizí pozemek, ovšem jen za podmínky, že to vyžaduje údržba a obhospodařování sousedních pozemků a staveb, a to po omezenou dobu a v nezbytném rozsahu. S odkazem na uvedené ustanovení nelze řešit trvalé omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, spočívající v uložení časově neomezené povinnosti strpět průchod a průjezd přes své pozemky, neboť k takovému trvalému omezení vlastnického práva slouží jiné právní instituty, tak jak na ně také ve svém rozhodnutí poukázal odvolací soud. V dané věci byl petit žaloby zcela jednoznačně formulován a občanský soudní řád neumožňuje soudu, aby jej upravoval v zájmu zajištění rozhodnutí vyhovujícímu požadavku žalobce.
Ustanovení §154 o.s.ř. pak zcela jednoznačně stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, soud tak nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž došlo v minulosti, a které v době vyhlášení rozhodnutí již netrvají. Ze skutečnosti, že v průběhu řízení došlo ze strany žalovaných k dobrovolnému splnění požadavku stěžovatele a odpadl tak žalobní důvod, nelze dovozovat, že ze strany soudů došlo vynesením této situaci adekvátního zamítavého rozsudku k porušení vlastnického práva stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavní soud neshledal porušení žádných ústavně zaručených práv či svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pro úplnost třeba dodat, že návrhu vedlejších účastníků na přiznání náhrady nákladů řízení nebylo vyhověno, neboť ve smyslu ust. §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, si každý účastník a vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem zásadně hradí náklady řízení sám, přitom okolnosti posuzované věci podle Ústavního soudu neodůvodňují použití výjimky z uvedené zásady podle §62 odst. 4 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu