ECLI:CZ:US:2003:4.US.496.03
sp. zn. IV. ÚS 496/03
Usnesení
IV. ÚS 496/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003 čj. 28 Cdo 629/2003-57, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002 čj. 20 Co 277/2001-46 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001 čj. 32 C 73/2000-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání domu č.p. 476 spolu se stavební parcelou č. 183 zapsaných na LV č. 9 pro k. ú. město Brno. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel je podle ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, avšak jeho návrh zamítly z důvodu prekluze, neboť lhůta k podání žaloby uplynula dnem 1. 11. 1995. Stěžovatel je však toho názoru, že žalobu podal včas, a zastává názor, že lhůta stanovená v §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích začíná běžet až poté, kdy dá povinná osoba najevo úmysl nevyhovět výzvě oprávněné osoby k vydání nemovitostí. Takovému výkladu by nasvědčoval i text příslušného ustanovení, podle kterého oprávněná osoba může, a nikoliv musí, v uvedené lhůtě uplatnit své nároky u soudu. Obecné soudy tedy tím, že vázaly počátek, a tudíž i skončení běhu jednoroční lhůty k uplatnění nároku oprávněné osoby u soudu na den vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., porušily čl. 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud nálezem jejich rozhodnutí zrušil.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 32 C 73/2000, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně shora citovaným rozsudkem zamítl návrh, aby povinný, ČR - Správa nemovitostí města Brna, s.p. v likvidaci, podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích vydal stěžovateli jako oprávněné osobě předmětné nemovitosti. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně uvedl, že po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb., kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky, stěžovatel včas podanou výzvou ze dne 12. 12. 1994 vyzval povinného k vydání konkrétních nemovitostí (celkem 8 položek). Povinný na základě dohody z ledna 1997 se stěžovatelem a jeho příbuzným, Dr. K. E. T., tyto nemovitosti vydal, nikoliv však ty, které byly předmětem žaloby. Stěžovatel však uplatnil svůj nárok u soudu až dne 3. 4. 2000, a protože soud byl povinen přihlédnout k prekluzi práva, žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatele ve věci rozhodl Krajský soud v Brně, který rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, s tím, že k prekluzi práva došlo dnem 1. 11. 1995. Soud druhého stupně připustil proti svému rozsudku dovolání k otázce počátku běhu prekluzivní lhůty podle ustanovení §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění v době jeho rozhodování.
V dovolání stěžovatel namítl, že povinný některé vyžádané nemovitosti vydal a ohledně předmětných nemovitostí se nevyjádřil, zda je vydá či nikoliv. Pokud by tak žalovaný učinil, stěžovatel by se obrátil na soud včas. Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozsudku mimo jiné vyložil, že nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. v návaznosti na nově definované podmínky vymezující okruh oprávněných osob otevřel subjektům, jejichž aktivní legitimace byla založena až tímto rozhodnutím Ústavního soudu, lhůty nové. Citovaný nález nijak nezpochybnil pokračující trvání předchozího prekluzivního charakteru lhůt a změnou, kterou přinesl, bylo opětovné založení počátku jejich běhu, a to ode dne 1. 11. 1994. Nejvyšší soud ČR potvrdil, že odvolací soud nepochybil, když stěžovatelovu žalobu nepovažoval za včas podanou, protože objektivní charakter předmětné lhůty neumožnil zohlednit okolnosti vyplývající ze způsobu jednání povinné osoby.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl.ÚS 3/94, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. zrušil dnem 1. 11. 1994 v ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území republiky (ČSFR a ČR). V praxi zrušení těchto ustanovení znamenalo, že oprávněnými osobami podle §3 zákona se stali také občané ČSFR (ČR), kteří na území republiky neměli trvalý pobyt, a nemohli tak své nároky ve lhůtách stanovených zákonem o mimosoudních rehabilitacích uplatnit. Běh těchto lhůt (šestiměsíční podle §5 odst. 2 a jednoroční podle §5 odst. 4) byl vázán na den účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. 1. 4. 1991. Aby občané, jejichž nárok byl založen teprve nálezem Ústavního soudu, mohli své nároky včas uplatnit, Ústavní soud zrušil v ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 citovaného zákona i slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" a vyložil, že lhůty uvedené v těchto ustanoveních začnou běžet dnem vykonatelnosti nálezu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Pro úplnost je třeba dodat, že nově otevřená lhůta se netýkala osob, které podmínku trvalého pobytu na území republiky splňovaly, neboť tyto osoby měly možnost svoje nároky ve stanovených lhůtách odvíjejících se od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích uplatnit (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 171/97, publ. in Sbírka nálezů a usnesení sv. 13 č. 21).
Při posuzování projednávané věci Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy postupovaly při výkladu počátku a konce zákonné lhůty pro uplatnění stěžovatelova nároku u soudu v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu. Odlišný výklad stěžovatele se tak jeví jako ústavně nekonformní, neboť dle názoru Ústavního soudu by ve svých důsledcích mohl vést vedl k tomu, že počátek běhu objektivní lhůty by závisel na nahodilém chování povinné osoby, pro což v zákonem upraveném postupu o navrácení majetkových práv není a ani nemůže být dán žádný prostor. Ústavní soud do jisté míry chápe těžkosti, se kterými se oprávněné osoby trvale žijící v cizině při vyřizování svých restitučních nároků setkávaly, zejména v souvislosti s doložením příslušných listin, jak tomu bylo i ve stěžovatelově případě, avšak na druhé straně nemůže odhlédnout od pravidel stanovených zákonem. I za situace, kdy by povinná osoba na výzvu k vydání nemovitosti nereagovala, stěžovateli nic nebránilo v uplatnění svého nároku u soudu v zákonem stanovené lhůtě, přinejmenším z hlediska opatrnosti příštího vývoje chování povinné osoby. Zásada "nechť si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem ve shodě se zákonem účastník řízení zamýšlí usilovat o ochranu svých práv. To platí v projednávané věci tím spíše, jestliže stěžovatel jako žalobce byl při vyřizování svého restitučního nároku zastoupen profesionálním zástupcem, a to již od samého počátku včetně podání výzvy povinné osobě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu