ECLI:CZ:US:2003:4.US.516.02
sp. zn. IV. ÚS 516/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. M. G., advokátem, proti zbytečným průtahům v řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 1. 1997, čj. 4 C 146/95-50, vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 12 Co 577/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem uložil Krajskému soudu v Brně nepokračovat v průtazích v odvolacím řízení ve věci sp. zn. 12 Co 577/97 a v této věci neprodleně jednat. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala vydání majetkového podílu proti žalovanému 1/ Zemědělskému družstvu K. - v likvidaci, se sídlem v K. a proti žalovanému 2/ A., agrární družstvo, se sídlem v K. Proti zamítavému rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 4 C 146/95, který jí byl doručen dne 19. 5. 1997, podala dne 28. 5. 1997 odvolání, jehož rozsah omezila pouze na žalovaného 2/.
Stěžovatelka uvedla, že dne 31. 5. 1999 jí Krajský soud v Brně sdělil, že o podaném odvolání nelze rozhodnout, neboť na žalovaného 1/ byl prohlášen konkurs, jehož účinkem bylo přerušení sporného řízení (§14 odst. 1 písm. c) zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a že soud bude dále postupovat dle §111 odst. 2 věta druhá o.s.ř. S takovým postupem stěžovatelka nesouhlasila, což sdělila Krajskému soudu v Brně dopisem dne 1. 6. 1999, kde uvedla, že žádá o pokračování odvolacím řízení, neboť odvolání se týká žalovaného 2/, na něhož konkurs prohlášen nebyl. Na to reagoval odvolací soud dopisem ze dne 27. 9. 1999, kde uvedl, že v prvním meritorním výroku odvoláním napadeného rozsudku nelze rozlišit povinnost, o které bylo rozhodováno ve vztahu k žalovanému 1/, od povinnosti, o které bylo rozhodováno ve vztahu k žalovanému 2/. Důsledkem toho je skutečnost, že i když jsou žalovaní samostatnými společníky a předmětem řízení je dělitelné plnění, je v prvním výroku rozsudku rozhodnutí o povinnosti žalovaného 1/ závislé na rozhodnutí o povinnosti žalovaného 2/ (§206 odst. 2, §212 odst. 1, písm. b) o.s.ř.). Proto pokud byl s účinky od 18. 3. 1998 prohlášen konkurs na žalovaného 1/, vztahují se na toto řízení účinky přerušení a tudíž nelze samostatně projednat pouze nárok žalobkyně vůči druhému žalovanému. S tímto zdůvodněním stěžovatelka nesouhlasila, nicméně rozhodla se vyčkat ukončení konkursního řízení. Správce konkursní podstaty však zemřel a nový správce jí k dotazu sdělil, že ukončení konkursního řízení nepřipadá v dohledné době v úvahu. Proto se znovu obrátila na Krajský soud v Brně a dopisem ze dne 30. 5. 2002 požádala odvolací soud o nové zvážení jejího stanoviska a pokračování v odvolacím řízení, neboť od podání odvolání uplynulo pět roků. Odvolací soud jí pak dopisem ze dne 9. 7. 2002 sdělil, že předmětný spis se od 10. 8. 2001 nachází u soudu prvého stupně s pokynem, aby soud sledoval průběh konkursního řízení a že veškeré písemnosti postupuje tomuto soudu.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Je toho názoru, že prohlášení konkursu na žalovaného 1/ nemůže mít účinky přerušení řízení, když odvolání vztáhla pouze na žalovaného 2/, a nesouhlasí s právními názory odvolacího soudu. Nárok věřitele proti dlužníkovi a nárok věřitele proti ručiteli, jsou samostatnými nároky a je pouze na vůli věřitele, jestli tyto nároky uplatní u soudu souběžně, samostatně, či pouze proti jednomu z nich. Jelikož od podání odvolání uplynulo pět roků a věc dosud nebyla projednána, má zato, že odvolací soud porušuje její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a vyjádřil názor, že Okresní soud v Blansku zřejmě opomněl v petitu obsaženou podobu ručitelského závazku žalovaných a nepromítl ji do zamítavého meritorního výroku rozsudku ze dne 29. 1. 1997, čj. 4 C 146/95-50. Takto se tento výrok stal neurčitým, neboť z něj není jasné, jakým způsobem by se měli oba žalovaní na úhradě částky 765.344,- Kč podílet. I když pak stěžovatelka podala odvolání jen ohledně svého nároku ve vztahu k druhému žalovanému, pak právě pro nejasnost znění meritorního výroku není možno oddělit napadenou část rozhodnutí týkající se druhého žalovaného od napadené části rozsudku týkající se prvního žalovaného. Obě části meritorního výroku jsou tímto způsobem na sobě závislé (§212 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.). Tento problém (nerespektování ust. §153 odst. 2 o.s.ř.) potom způsobuje, že odvolací soud nemá možnost odlišit tu část napadeného rozhodnutí, která by měla mít vztah pouze k tomu kterému z účastníků. Důsledkem toho je obdobná situace jako v případě nerozlučného společenství účastníků. Odvolací soud pro případ, že by dospěl k závěru, že vady řízení před soudem prvního stupně jsou takového charakteru, že jediným možným řešením je kasace prvostupňového rozsudku, by nebyl schopen odlišit tu část, která se týká žalovaného, jenž v konkursu není. Taková situace by ovšem vyvolávala potřebu zrušení rozsudku soudu prvého stupně v celém rozsahu, tj. i ve vztahu k žalovanému, na nějž byl prohlášen konkurs. Takový postup by však možný nebyl, neboť v daném řízení se jedná o nárok, který má být uspokojen z majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce (viz ust. §68 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a který by tudíž bylo třeba přihlásit v konkursu (§20 cit. zákona). Z těchto důvodů proto odvolací senát přijal závěr, že celé řízení ve věci je přerušeno a do skončení konkursního řízení v něm nelze pokračovat (§14 odst. 1 písm. c) cit. zákona). Závěrem uvedl, že není v jeho zájmu probíhající odvolací řízení jakkoliv zdržovat, ale pro současnou procesní situaci nenachází jiné východisko, než čekat na výsledek konkursního řízení. Pokud však Ústavní soud přijme jiný názor a dospěje k jinému možnému procesnímu řešení daného stavu, bude jeho stanovisko plně respektovat a neprodleně se podrobí jeho verdiktu.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 4C 146/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda průtahy v odvolacím řízení, k nimž nepochybně dochází (neboť od 28. 5. 1997, kdy bylo soudu prvého stupně doručeno odvolání, do 26. 7. 2002, kdy byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, uplynulo více než pět let), jsou průtahy zbytečné ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. zda délka odvolacího řízení překračuje "přiměřenou lhůtu" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud akceptuje tvrzení odvolacího soudu, že z výroku odvoláním napadeného rozsudku není jasné, jakým způsobem by se měli oba žalovaní na úhradě částky 765.344,- Kč podílet, resp. že odvolací soud není schopen odlišit tu část výroku, která se týká žalovaného, jenž v konkursu není, což je zřejmě důsledkem opomenutí Okresního soudu v Blansku. V dané věci by bylo nutno zrušit rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu, tj. i ve vztahu k žalovanému 1/, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Takovému postupu však zjevně brání ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 1. 1997, čj. 4 C 146/95-50, vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 12 Co 577/97, nedochází ke zbytečným průtahům ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu